ADALBERTI - ARMÁDA DUCHA SVATÉHO

 Bůh nás povolal uvěřit, že Boží logika je jiná než naše a jeho moc není krátká na prohry obyčejných lidí. Jestliže tedy vnímáme, jak jsme sami krátcí na vítězství, zve nás Ježíš, abychom přišli k Bohu a nechali zvítězit jeho. Snad lze připomenout úvahu, která poukazuje na jho užívané tehdy v Izraeli. Bylo to příčné břevno napojené na oj, které se upevnilo tak, aby ho dobytek měl pod krkem. Takový trámek fungoval jen tehdy, když vůz netáhlo jedno zvíře, ale dvě. Pak dostává Ježíšův výrok o „jeho jhu" novou symboliku. Nemáme nést své obtíže sami. To je nezvladatelné, ale neseme je spolu s ním!

http://www.vira.cz/Nedelni-liturgie/14-nedele-v-mezidobi-cyklus-A-2.html

Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte

a jste obtíženi, a já vás občerstvím.  

Je to paradoxní. Kristus říká "pojďte ke mně a přijměte mé slovo, a tak najdete odpočinek", a my často nechceme přicházet ke Kristu právě proto, že jsme unavení a nemáme sílu brát na sebe další závazky, "obtížit se jeho slovy". Máme totiž za to, že Kristovo slovo je především úkolem. A jsme-li už dost vyčerpaní ze svých povinností, jak se zmobilizovat a naslouchat dalším nárokům? Lepší se "vyhnout" evangeliu, otevřít spíš noviny či nějakou odpočinkovou knihu … Bohužel za tímto postojem se někdy ukrývá představa, že evangelium je dalším břemenem (a těch máme přece jen dost!), ne oázou v palčivém horku všedního dne. Abychom dostali "novou chuť" na živou vodu evangelia, je třeba se zaposlechnout do dnešního úryvku. Tam Kristus boří naše falešné představy o učení evangelia: je to učení přinášející oddechnutí, osvěžení. Dalo by se říci, že jeho učení je číší chladné vody ve vyprahlé poušti našeho života.

Jádrem dnešní pasáže je právě zdůraznění, že Ježíšovo učení není souborem norem, příkazů a zákazů, podobně jako kodexy či směrnice různých institucí či států. A pokud "v koutku duše" považujeme "Nový zákon" za "zákoník" vedle mnoha jiných, pak jsme se dostali do slepé uličky. A Kristus nás dnes vyvádí z této bezvýchodné cesty, která nevede k životu (a že k životu nevede, to sami přece zakoušíme - "zákon" jako takový přece jen "drtí, utlačuje", nedává život).

Objevím-li pravou Kristovu tvář, odkryji také skutečnou povahu jeho slova. Je-li Kristus zákoníkem, pak jeho slovo bude také jen zákonem. A bude-li Kristus mým průvodcem, pak jeho slovo bude ukazatelem cesty. A pokud jsem objevil, že bez Krista jen živořím, pak … bez jeho slova nebudu schopen žít!

 http://www.pastorace.cz/Kazani/14-nedele-v-mezidobi-Hledaji-se-notoricky-vycerpani.html 

14.

neděle v mezidobí

Mezi exegety nechybí dokonce taková tvrzení, že tento evangelní úryvek je "shrnutím poselství celého evangelia", anebo obráceně, že Matoušovo evangelium je komentářem našeho úryvku. Tyto výpovědi jsou velmi trefné: jestliže celé evangelium ukazuje Krista jako nového Mojžíše, autentického vykladače zákona, pak naše pasáž zhuštěně popisuje, v čem se Ježíšovo učení liší od nauky farizeů.

Tato Ježíšova slova jsou reakcí na postoj nepřijetí ze strany Galilejců. Nacházíme tedy jisté vysvětlení, proč někteří v Krista věří, kdežto jiní nikoli.

 http://www.pastorace.cz/Kazani/14-nedele-v-mezidobi-Hledaji-se-notoricky-vycerpani.html 

EVANGELIUM

 Mt 10, 17-22

• Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

Milé sestry, milí bratři,

zítra si připomínáme svátek Mistra Jana Husa a dnešní evangelium je velice příhodně vybrané. V dětství jsem znal Jana Husa hlavně z filmů od režiséra Vávry. Ve filmech býval často představován především jako bojovník proti zneužívání moci. Jenže to je jen jedna část příběhu. Především byl kazatelem evangelia a člověkem, kterému záleželo na tom, aby církev žila to, co hlásá.

Myslím si, že bojovníkem jako takovým Hus nebyl. On chtěl, aby se církev vrátila k prvotnímu poslání – hlásání evangelia. A aby to, co hlásá, také žila. Ono je poměrně jednoduché se za něco schovávat a potom, když přijdou následky, sdělit, že tak to chtěl Bůh. To je pro mne naprosto nepřijatelné.

Ježíš v dnešním příběhu, upozorňuje, že učedníci budou vydáni soudům. A to se nemusíme obracet až tak do minulosti. Stačí se podívat na padesátá léta a Akci K a Ř – zničení mužských a ženských řádů. Komunistický režim chtěl zlomit nezávislost církve a ovládnout ji. Součástí toho bylo i zabavení jejího majetku.

Věřím, že mnoho z nich mělo obavy, stejně jako Mistr Jan. Co budou říkat? Aby nic neprozradili, resp. aby neuškodili jiným. Za tím vším vidíme výzvu k tomu, abychom se nebáli a nepřemýšleli nad tím, co budeme říkat. Vyřčené slovo má neuvěřitelnou moc. Jakmile vyjde z lidských úst, začne žít vlastním životem. Zde je zapotřebí se spolehnout na působení Ducha Svatého, který je naším průvodcem a přímluvcem. Nebojme se, co budeme říkat, důvěřujme, že v pravý okamžik přijde na jazyk ta pravá myšlenka. Lidé, kteří poslouchají, často slyší to, co se jim hodí. Ono je jednoduché odsoudit člověka, který něco řekl, protože neznáme celý příběh, celé pozadí toho, co se odehrávalo těsně před tím. Mohl být nemocný. Mohl být pod tlakem, který neunesl. Já v takových chvílích zamrznu. Nejdříve nevím, co říct, ale potom to tryská jak z děla. A to také není dobře. Proto před důležitým rozhovorem pronesu modlitbu:„Ne má, ale Tvá vůle se staň. Zde jsem Pane, jsem Tvůj nástroj a dělej, co uznáš za vhodné.“

Je hodně smutné, když je člověk vláčen bahnem pomluv. O to bolestnější je to tehdy, když se to děje v prostředí církve. Kostel má být místem, kde člověk může přijít se svou radostí i bolestí. Nemusíme mít na všechno stejný názor, ale vždy bychom měli zachovat úctu jeden k druhému.

Slova:„Pro Mé jméno,“ která zaznívají v příběhu. To naplnil do posledního puntíku právě Mistr Jan Hus. Byl věrný evangeliu, věrný slovům Ježíše Krista. Mluvil tak, jak cítil, zemřel tak, jak žil – v pravdě.

Kdo vytrvá do konce, bude spasen – opět tu jsme v situaci, která není o velkých gestech, ale o každodenním životě, který se skládá z tisíců maličkostí. A díky tomu získáme krásný přehled o naplněnosti křesťanského života. Drobnosti jako je úsměv, poděkování, pomoc bližnímu. Není to o velkolepých darech, které znamenají, že si mne ostatní všimnou. Dávám a konám, protože to tak cítím v srdci. Nechám se vést důvěrou v Ducha Svatého, který si občas vane kam chce. Ale vždy správným směrem – k Boží náruči.

Možná i dnes každý z nás zažívá „malé kostnické koncily“, kdy je obviňován ze lži. Určitě to není tak drastické jako smrt na hranici. Nicméně tažení bahnem všedního dne, sociálních sítích si se smrtí na hranici leckdy nezadá.

Ale nechci končit tak dramaticky. Kéž k nám Mistr Jan nepromlouvá jako prorok z minulosti, ale jako člověk, který žil v pravdě, trpěl pro pravdu, zemřel v pravdě. Evangelia jsou také příběhy, které se odehrály před x-stoletími. Ale obojí nám promlouvá skrz závoj času. A můžeme si vzít příklad i v dnešních dnech.

Kéž dokážeme pravdu hájit i za cenu, že dostaneme přes prsty. Přiznat si vlastní chybu, abychom ji mohli napravit. Sílu omluvit se, když se něco takového stane. Ale hlavně důvěřovat Ježíši Kristu, který jde před námi a vede nás cestou pravdy, lásky a života. Amen.

Břetislav Tomáš Karal