10. neděle v mezidobí A
Čtenářský koutek
pro duši
Dnešní nedělí se po více jak třech měsících vracíme k textům nedělí v mezidobí. Čteme na pokračování Matoušovo evangelium.
Uvedení do bohoslužby
Jeden biskup kdysi na začátku nedělní bohoslužby řekl: „Včera jsem se díval na akvárium. Ryby si tam spokojeně plavaly ve vodě. Napadlo mi při tom, že právě tak my všichni jsme ponořeni v Bohu. A to nejen zde v kostele při modlitbě. Za chvíli po mši vyjdete z kostela ven, ale z Boha nevystoupíme, neboť v něm žijeme, dýcháme a jsme. Tím akváriem je celý svět, celý vesmír.“ Kdybychom tuto myšlenku pochopili a každý pro sebe domysleli, moc by nám to pomáhalo v životě. Pokusme se obrátit mysl k Bohu s pokornou důvěrou.
https://youtu.be/x6FYzsJsoT8?si=jLBhxoFFQIc60GG2
10.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Mt 28, 16-20
Já jsem s vámi
Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“
http://www.youtube.com/v/yswvv_Np9oQ&feature=related&hl=en&fs=1
Milé sestry, milí bratři,
po přečtení dnešního evangelia mne napadlo, že se jedná o návrat k „obyčejnému“ životu. Nedávno jsme prožili Velikonoční svátky, Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha Svatého – samé významné svátky. A nyní začíná všední, obyčejný život, který může být vlastně neobyčejný. Dnešním příběhem zároveň začíná misijní rozměr křesťanství – Ježíš posílá učedníky ke všem národům.
Jedenáct apoštolů udělá jak jim bylo přikázáno – putovali na určené místo, kde se jim znovu zjevil Ježíš. Stejně i my putujeme na posvátná místa, kde je nám dobře a chceme načerpat sílu a inspiraci.
Taková místa mám moc rád. Je tam cítit klid. A mám pocit, že se připojuji v modlitbách k těm tisícům věřících, kteří tam byli přede mnou. Představuji si to jako centrum modliteb, které míří vzhůru. Na takových místech dochází k proměnění srdcí všech, kteří jej navštěvují. Stejně jako apoštolové, kteří dostali požehnání a moc křtít, předávat slovo Boží. Zároveň dostávají ujištění, že nejsou sami. Dostanou i přímluvce – Ducha Svatého.
Nedávno jsem dělal zkoušku, ve škole z předmětu Dogmatika – a mluvil jsem o Pneumatologii. Je to hodně zajímavé téma, protože je tak trochu neuchopitelné. Shodli jsme se, že Duch Svatý je život – pokud bych jej měl „nějak“ specifikovat. V Tanachu se mluví u Ruachu – dechu života. Když se Bůh rozhodne, odejmout ruach – odejme život.
Stejně jako apoštolové potřebujeme k životu dýchání, vzduch. Který vše oživuje A mnozí z nás víte, že když se nám nedostává vzduchu, propadneme panice. Sám trpím na astma, takže si dokážu představit, jaké to je, když člověk lapá po dechu. Co mi pomáhá, abych nezpanikařil, obrátit se do svého nitra – uklidnit se. Pro sebe si říkám – Nic se neděje, vše je v pořádku. Zavřu oči a zkusím se soustředit sám na sebe.
To samé můžeme použít, když je toho na nás hodně. Máme pocit, že na nás vše padá. Nic nestíháme – termíny, úkoly pro běžný život. Prostě se začínáme topit a nedostává se nám vzduchu. Stačí udělat nádech – výdech, zavřít oči, uklidnit dech. Obrátit se do svého nitra, kde objevíme neuvěřitelnou sílu. Sílu ducha, který nám pomůže. Ucítíme lehký vánek na tváři, který nám přinese ulevný pocit. Přinese nám vzduch do našich zmučených plic. A budeme se moci nadechnout.
Díky síle, které nám přinese Duch Svatý, jistotě, že nejsme sami dokážeme cokoli. Hlásat evangelium nemusí nutně znamenat, že se postavíme na nároží. Budeme vykřikovat slova o Boží spáse. Přinést radostnou zvěst můžeme každý svým jedinečným způsobem. Někdo umí potěšit úsměvem, pohlazením, přivinutím do náruče. Na to jsou expertky naše maminky a babičky. Tam u nich se cítíme v bezpečí. A když odejdou? Ten pocit bezpečí nám zůstane a můžeme z něj čerpat. Jiný má dar pomáhat fyzicky – přesune skříň, která překáží pohybu v bytě, u nemohoucího člověka. Dokáže vymyslet nájezd k domu, kam vedou pouhé tři schůdky. Ale pro toho nemocného to vypadá jako výstup na Mount Everest. Přinést radostnou zvěst, pokoj od Boha můžeme různými způsoby, jenom musíme nechat Ducha Svatého vanout kam se mu zachce. Věřit, že to co děláme a konáme, je pro dobro
toho druhého. Ne protože se to musí, ale protože chceme. To nám přinese kýžený klid do duše a myšlenku – Jo, dělám to dobře. Na tom světě je přeci jenom krásně.
Kéž dokážeme přijmout myšlenku, že drobnosti, které nás provázejí po celý život stojí zato. Že být slušný a hodný, neznamená slabost, ale naopak povzbuzení pro další život. Amen.
Břetislav Tomáš Karal
