Evangelní úryvek 5. neděle v mezidobí je součástí takzvané Ježíšovy horské řeči (Mt 5,1 – 7,29). Je to první (a zároveň nejdelší) z pěti Ježíšových řečí v Matoušově evangeliu. Na jejím začátku zaznívají blahoslavenství (viz Mt 5,1-12a, evangelium 4. neděle v mezidobí) a hned po nich Ježíš pokračuje přirovnáním o soli a světle. Určitě stojí za povšimnutí, že Ježíš nezačíná své učení imperativy. Neříká: „Buďte chudí a tiší, buďte milosrdní, mějte čisté srdce, buďte tvůrci pokoje!“ Nepřikazuje: „Dávejte dobrý příklad! Snažte se! Buďte solí země. Buďte světlem světa!“ Ježíšovo hlásání se začíná indikativem: „Blahoslavení chudí, plačící, tiší... tvůrci pokoje... Blahoslaveni jste...“ I v dnešním evangeliu Ježíš pokračuje v oznamovacích větách: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“ V Ježíšově učení není na prvním místě příkaz. Na prvním místě je dobrá zvěst (řec. euangelion), tj. evangelium o tom, že s příchodem Božího Syna pro člověka nastává nová skutečnost. Člověk je novým stvořením. Je Božím synem (dcerou). A tato skutečnost je základem, z něhož nutně vychází nový způsob života. Imperativ proto přichází teprve jako důsledek indikativu. Jakýkoliv příkaz je teprve důsledkem nové skutečnosti, která již nastala. Mezi blahoslavenstvími zaznívá jen jedna rozkazovací věta: „Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,12). I v přirovnání o soli a světle je pouze jedna rozkazovací věta: „Ať vaše světlo svítí lidem!“ Není přitom na prvním místě. Na prvním místě je konstatování skutečnosti: „Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa.“
Chameleón má zvláštní vlastnost: mimetizuje se tak dokonale s prostředím, že se v něm … ztrácí. Prostě není rozpoznatelný, identifikovatelný. A jaký příklad si z toho můžeme pro sebe vzít? Že si nemáme brát příklad od chameleóna! Křesťan se totiž nemá ztotožnit s okolím, nemá být temnotou ve tmě, ale světlem! Nemá se připodobnit okolnímu postředí, vytratit se v něm (podobně jako chameleón), stát se anonymním, ale má být světlem a solí. Být temnotou jako ostatní je pohodlnějsí: mohu se schovat v davu, být ve skrytu "nekritizovatelnosti", protože nevybočuji z "normálu". A takový postoj Kristus pranýřuje! Věřící může a má něco přinášet: světlo a slanost. A to přinese právě tím, že bude autentický, že se nebude schovávat, lépe řečeno, že nebude schovávat světlo Kristova evangelia. A pokud se rozhodne pro chameleónský styl, pak se stává bezcenným jako světlo "pod kbelíkem". Nepřináší nic svému okolí, ničím jej neobohacuje.
Učedník Kristův má být autentický, prostě a jednoduše tím, čím je: ničím méně, ani více. To není málo. A vyžaduje odvahu "nést kůži na trh", stát se terčem kritik, pomluv, nepochopení i nepřijetí. To je ovšem pouze jedna strana mince, ta negativní. Tou pozitivní je vědomí, že touto jinakostí přináším něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod kbelík, ale do temnoty: má ukázat cestu. Sůl nepatří do kredence, ale do těsta: má ochutit. A rovněž naše světlo nemá být schované v kostele, nemá se projevit pouze při liturgii, ale má vyzařovat do našich vztahů, do nejprofánnějších záležitostí.
Anonymní křesťan, mimetizovaný a ztotožněný se světem, není věrohodným Kristovým svědkem. Takový ztratil slanost, chuť: je nevýrazný. Je zbytečné a nesmyslné být takovým křesťanem.
Ježíš řekl svým učedníkům:"Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."
JSME SŮL ZEMĚ
V době první republiky, když pan kaplan při vyučování náboženství ve škole učil o Církvi, napsal dětem přes celou tabuli velkou 75: „Děti, tolik je nás v Československu katolíků, 75 procent. Z každé stovky lidí v národě je pětasedmdesát katolíků, ostatní jsou evangelíci, kromě malého procenta židů.Jsme křesťanský národ a až vyrostete, bude už asi 100 procent katolíků, budemekatolický národ.“ Byl to špatný prorok. Ta čísla procent nešla nahoru, ale šlarychle dolů. Tenkrát ještě každé dítě bylo pokřtěno, každá svatba byla v kostele.
Proč se nesplnila představa o růstu Církve? Proč je nás dnes o mnoho méně?Znalec církevních dějin by nám na to řekl: „Prožíváme konec lidové, národní církve.“ Co to je lidová církev? To je církev, jejíž členství se ztotožňuje s národem, s lidem. V dřívějších dobách měla pro rozvoj a zachování národa velký význam. Bulhaři říkají: „Nebýt naší národní pravoslavné církve, nebylo by dnes Bulharů, byli by nás pohltili mohamedáni.“ Poláci říkají: „Kdyby nebylo naší národní katolické víry, nebylo by dnes už dávno polského národa, byli by nás rozsápali protestantští Prusové z jedné strany a pravoslavní kozáci z druhé strany.“ V Anglii, Švédsku, Španělsku má národní církev dokonce podobu státní církve, o jejích záležitostech rozhoduje parlament. My, katolíci, jsme u nás byli lidovou a národní církví za císařského Rakouska.
Tohle dědictví minulosti se tedy dnes rozpadá. Ve Švédsku se sotva třetina obyvatel hlásí ke členství ve státní luteránské církvi, u nás už také neplatí, že coČech, to křesťan. Ty představy o miliónech a sto procentech už dávno vybledly.Lidová, celonárodní církev se zhroutila a co bude dál? Velikost miliónů dělajínuly, to je moc nul. Ty nuly nám tedy Boží vítr rozfoukal. Zůstalo nám jen párdobrých křesťanů. Lidová, masová církev se hroutí, ale Ježíšovo evangeliumzůstává. Zůstává také všude pár dobrých křesťanů, kteří nejsou nuly, a to jsouhodnoty. Není to právě ta situace, o které mluví Pán Ježíš? „Vy jste sůl země,“říká nám. Soli se nedává do jídla moc. Soli stačí malá špetka. A ta špetka ochutívšechno jídlo.
„Špetka křesťanů dobrých, zdravých a opravdových křesťanů,“ říká Pán Ježíš, „stačí, aby lidská společnost byla chutná.“ Není to tak? Neodpovídá to naší každodenní situaci? Když je někde na pracovišti jen pár slušných lidí, dá se tam žít a pracovat. Když je v rodině aspoň jeden opravdový křesťan, kliďas, pokojný a veselý či uklidňující, dá se tam žít i vedle morousů. Šťastná společnost, kde je pár dobrých radostných křesťanů. Šťastná pracovní parta, kde je pár poctivých a veselých lidí, na které je spolehnutí. Šťastný národ, který má vrstvu seriózních, zásadových, spolehlivých, pevně věřících křesťanů. Špetka opravdových křesťanů ochutí celé společenství.
Jenže, je tu hned varování Pána Ježíše! Musí to být křesťané opravdoví, zdraví, nesmí to být sůl zkažená. Nebylo by k ničemu člověku, že byl pokřtěn, když by přitom Krista neznal a podle jeho evangelií nesmýšlel a nežil. Nebylo k ničemu národu a světu, když všichni byli pokřtění křesťané, ale jen na papíře, samé nuly. O to nám tedy dnes jde. Proto se tu scházíme, abychom se učili žít jako křesťané. Abychom byli dobrou solí našeho světa. Abychom uměli být vzácným kořením lidské společnosti, které ji činí chutnější a lepší. A stát se takovým člověkem, vzácným kořením lidské společnosti, to stojí za troche učení, za trochu námahy.
