Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

ctenarsky-koutek.jpg

 

Čtenářský koutek pro duši

 

Popeleční středa (lat. dies cinerum) je v římskokatolickém liturgickém kalendáři první den postní doby. Následuje čtyřicetidenní půst spolu se šesti nedělemi. Neděle se do postní doby nezapočítávají, poněvadž se za postní dny nepovažují. Z časového hlediska tedy Popeleční středa připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Pro každý rok platí jiné datum Velikonoc, což ovlivňuje i stanovení data Popeleční středy.
 
Čiňte pokání a
 
věřte evangeliu  
 
Soubor:US Navy 080206-N-7869M-057 Electronics Technician 3rd Class Leila Tardieu receives the sacramental ashes during an Ash Wednesday celebration.jpg
 
Pamatuj, že jsi
 
prach a v prach se
 
navrátíš
 
Popeleční středa je dnem přísného postu a připomínkou pomíjivosti pozemského života. Znamenání popelem tzv. Popelec doprovází udělovatel slovy: Čiňte pokání a věřte evangeliu nebo Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš. Katolický křesťan je takto veden, aby zůstal nezávislý na skutečnostech pomíjivých a věnoval pozornost hodnotám trvalým – duchovním.
 
V liturgii je kající charakter této doby vyjádřen fialovou barvou bohoslužebného roucha a vypuštěním zpěvu Gloria (Sláva na výsostech Bohu) a Aleluja (doslova "chvalte Pána") při mši.
 
 
 
 
Vstupujeme do postní doby. Tento čas je jakousi zvlášť intimní dobou na setkání s Bohem. Jako by se nyní člověk rozhodl zahodit všechny přítěže a znovu se volně rozběhl ke svému Bohu. Opět si připomínáme, kým Bůh je, jak jedná a jak vstupuje do lidského života.
 
Čím můžeme naplnit příštích čtyřicet dní? V čem pro nás může být smysl postní doby? Život křesťana obsahuje tři základní vztahy: - vůči Bohu - vůči bližnímu - k sobě samému. A tyto vztahy potřebují ozdravění. To ale nezačne zřejmě tím, že si zarputile něco odřeknu a budu stále myslet na to, jak mi to chybí. Začátek ozdravování, obnovy, může být v tom, že se pokusím v postě svůj život zjednodušit. Budu jej oprošťovat od toho, co je přebytečné a zbytečné, i když to jinak považuji (nebo se to považuje) za normální. Měl bych se tak stát volnějším. Ale to ovšem nestačí. Mluvili jsme o třech základních vztazích, které je třeba ozdravovat. A kvůli tomu je třeba nejprve vzít Boha, bližního i sebe vážně. Vypadnout z mnoha schémat a automatismů života a lépe pochopit, kdo je Bůh, kdo je bližní, kdo jsem já - a jaké jsou (před Bohem a podle Boha) oprávněné požadavky každého z těchto tří jmenovaných. To vlastně znamená znovu odkrývat řád Boží, v němž má Bůh, bližní i já sám své místo. Hřích totiž tento řád zatemňuje a převrací a já se tedy mám pokoušet skrze Krista znovu "správně vidět". To "správně" se zřejmě také bude krýt se základním Božím postojem vůči člověku a současně s největší lidskou schopností - s láskou. S láskou vůči člověku i Bohu.
 
 
 
 
1.
 
neděle postní
 
 
Slova svatého evangelia podle Marka.
Mk 1, 12-15
 
Byl pokoušen od satana, a andělé mu sloužili.
 
Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.
Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."
 
 
 
 
 
Markova krátká zpráva o pokušení klade důraz na paralelu s Adamem, na protrpění lidského dramatu jako takového: Ježíš „žil... mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili“. Poušť – opak zahrady – se stává místem smíření a uzdravení; dravá zvěř, která představuje nejkonkrétnější podobu ohrožení člověka vzpourou stvoření a mocí smrti, se mění v přátele, jako v ráji. Je znovunastolen mír, který Izaiáš ohlašuje na dobu Mesiášovu: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat“ (Iz 11,6). Kde je překonán hřích, kde je obnoven soulad mezi člověkem a Bohem, tam se stvoření usmiřuje a porušené stvoření se znovu stává místem pokoje, jak to vyjadřuje Pavel, když mluví o sténání stvoření, jež „nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Nejsou oázy stvoření, jak vznikly například kolem benediktinských klášterů na Západě, předjímáním tohoto usmíření stvoření, jež přichází od Božích dětí, a třeba Černobyl otřesným výrazem stvoření v temnotě Boha a v zotročení? Joseph Ratzinger – Benedikt XVI. – Ježíš Nazaretský I.
 
 
Štíři, jedovatí hadi, divoké šelmy - taková setkání mohou zpestřit naše putování po pouštních oblastech. Jsou tam zvířata agresivní, lačná, nelítostná, "řvavá". Komu by se nepodlomila kolena při pohledu na jejich otevřené chřtány? A kdo by se nechvěl před jedovatým hadem? Vydat se do pouště sami předpokládá velkou statečnost … anebo bláznovství. Anebo - je možné zvolit jinou variantu, vybrat si schopného a vybaveného průvodce. S ním se člověk neztratí a nemusí se tak obávat nečekaných překvapení.
 
A tuto variantu zvolil Ježíš. Nevydal se sám, vybral si průvodce - ba spíš naopak… Ježíše si vyhlédl nejprve průvodce, který ho pak do pouště zavedl. Průvodce s velkým "p", Duch Boží.
 Ježíšův model je "schůdný" i pro nás. To znamená, že bychom se měli vydat na Saharu či na arabskou poušť? To těžko. Ani to zrovna neznamená, že bychom se měli uchýlit na nějaké opuštěné místo. I tak však platí, že každý se má vydat na poušť - přinejmenším (a tím spíš) na prahu postního období.
 
Jaká je to tedy tato záhadná poušť? To je to místo, kde je každý z nás opravdu sám před Bohem (a před sebou) - zrovna jako na poušti. Místo, kde jsou také divoké šelmy. Ale zároveň prostor, kde je možné zažít Boží zásah, jeho blízkost (Kristus to zažil skrze anděly). Jistě není těžké vystopovat, že se jedná o poušť našeho nitra.
 
 
 
 
 
/                                           
 
 
 
 
 
Píseň pro děti