20. 7. 2012
Dnešní neděle navodí téma Ježíše jako dobrého pastýře. Dnes se moderně říká „týmový kouč“. Ten, který svůj tým vede, povzbuzuje i dává vydechnout. Takového pastýře či průvodce 600 let před Kristem zaslíbil Bůh skrze proroka Jeremiáše. Perikopa navazuje na minulou neděli – poslání učedníků. Ježíšova starost o učedníky a také o zástup bude následně důvodem zázračného nasycení zástupu. Ale zastavme se v tomto úryvku a zahlédněme Ježíšovu starostlivost!
Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře;
a začal je poučovat o mnoha věcech.
Mk 6,30-34
Dnešní evangelium se zmiňuje o tom, jak Ježíš viděl množství lidí kolem sebe: viděl je jako ovce bez pastýře. Jako ty, kteří si nedovedli dost dobře poradit se životem, a tak je začal učit mnohým věcem. To bylo tenkrát. A jak je to teď? Dnešní člověk v civilizovaném světě by samozřejmě nejdříve řekl, že není žádnou ovcí, že je svobodným člověkem, že ho nemusí nikdo nikam vést, že si se svým životem dobře poradí. Ale tvrzení není totéž, co skutečnost. Nejen v minulosti, ale i v tomto století se lidé vrhali a vrhají na cesty za velmi podivnými pastýři (Hitler, Chomejní - např.). A i v nejpokročilejších civilizacích lidé pijí, tráví se, hroutí se. Zkrátka v extrémních i průměrných životních osudech ukazují, že životem bloudí, a to často dost nešťastně. Ostatně nepřemýšlejme jen o druhých. Jsme opravdu takoví suveréni života, jak vypadáme? Je okolo nás a hlavně z nás, naším přičiněním, každý, s kým žijeme, šťastný? Máme pastýře a necháme se jím skutečně učit?
16.
neděle v mezidobí
Evangelium
Mk 6,30-34
Byli jako ovce bez pastýře.
Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.
Pohádka o lžičce
Byla jednou jedna malá čajová lžička. Byla to docela obyčejná lžička. Dobře zvládala své povinnosti, které jí z bytí čajovou lžičkou vyplývaly. Měla docela i dost času. Tak se jednou zamyslela a řekla si: „Proč bych se jen tak nudila? To radši někomu pomůžu.“ A vydala se za dezertními lžičkami s nabídkou, že jim trochu vypomůže.
I stalo se a malá lžička měla hned víc práce. Ale byla nadšená, cítila se užitečná a ještě dobře trávila čas. Po nějaké době si toho všimly kávové lžičky. Kávové lžičky totiž měly čím dál víc práce, jak lidi pili víc kávy. I vydaly se za malou čajovou lžičkou a poprosily ji, zda by jim taky mohla trochu pomoct. Naše malá lžička se moc nerozmýšlela a hned souhlasila. A tak měla ještě víc práce, ale pořád ji to bavilo a byla nadšená. Měla více kamarádek a naučila se díky pomoci „v jiném oboru“ spoustu věcí. A po nějaké době za ní přišly pohárové lžičky
s prosbou, zda by i jim mohla trošku pomoci, že začala letní sezóna a že nestíhají...
s prosbou, zda by i jim mohla trošku pomoci, že začala letní sezóna a že nestíhají...
Lžička bez rozmýšlení kývla. Byla ráda, že je užitečná, a ráda získala další zkušenosti. Ale pomalu cítila, že čaj, dezerty, káva a poháry už jsou docela dost... Jen tak tak stíhala, a to kmitala od rána do večera, aniž by se zastavila. Ale měla radost, že už se nefláká a něco pořádného dělá. Když vtom za ní došly lžičky od dortů... také
s prosbou o pomoc… a malá čajová lžička souhlasila. Nemohla si pomoct, musela prostě pomáhat všem. Ale už toho bylo příliš. Byla vyčerpaná, nestíhala a trochu začínala zanedbávat vlastní povinnosti. Už nebyla tak nadšená, protože viděla, že ji to všechno vysiluje a ubíjí, už ani nebyla šťastná jako prve.
s prosbou o pomoc… a malá čajová lžička souhlasila. Nemohla si pomoct, musela prostě pomáhat všem. Ale už toho bylo příliš. Byla vyčerpaná, nestíhala a trochu začínala zanedbávat vlastní povinnosti. Už nebyla tak nadšená, protože viděla, že ji to všechno vysiluje a ubíjí, už ani nebyla šťastná jako prve.
Jednoho večera se k ní přitočil její starý přítel – velký nůž – a řekl jí: „Ty, lžičko, pořádně se na sebe podívej. Úplně ses změnila. Odpočíváš vůbec? Máš radost z toho, co děláš?“ Lžička se na něj jen smutně podívala... „Když...“ „Když ty neumíš říct NE, když je to třeba,“ přerušil ji láskyplně nůž, „a neumíš odpočívat!!! Pořádně se nad tím zamysli... K čemu by ti pak bylo, kdybys všem pomohla, ale sama o sebe nedbala a zničila se?“ A odešel.
Lžička dlouho nemohla usnout a pořád myslela na jeho slova. Byl to její dobrý přítel, jehož rady si vždy vážila. Tím víc ji to nutilo přemýšlet. No jo, ale jak jim to má říct? Vždyť je všechny zklame... Byla to dlouhá noc, ale na jejím konci bylo opět ráno. Lžička, které se na chvilku podařilo usnout, se probudila. Rozhlédla se kolem a najednou to všechno pochopila. Vždyť věci, které dělá, musí hlavně dělat s láskou a s radostí a hlavně ne na úkor vlastních povinností. Vydechla si, usmála se a to ráno zůstala dlouho v posteli.
Máří Novotná – Klávesnicí mezi nebem a zemí
Víra předpokládá, že se člověk pastýřem - Kristem nechá vést celý život a že se tedy celý život bude od něho učit. Ustrnutí, nechuť učit se dál, pocit, že už vše vím, je velice nebezpečný, pro víru někdy i smrtelně nebezpečný... Kristus prošel celým lidským životem. Proto i my můžeme jít celým svým životem s očima upřenýma na něho a nemusíme být tedy jako zmatená ovce bez pastýře, ani jako ovce trapně hloupá, která si myslí, že nikoho a nic nepotřebuje.
