Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.neděle postní B

8. 3. 2012

 

 

Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.' (Jn 2, 13-25)
 
 
Již při tomto prvním střetu vychází najevo, jaký bude výsledek všech sporů a jaký bude cíl Ježíšovy cesty. Již zde se objevuje tématika Ježíšovy smrti a vzkříšení. Skrze jeho smrt a vzkříšení bude vytvořen nový chrám. Vzkříšený Ježíš bude konečným „místem“ Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. On bude pro lid konečným místem uctívání Boha. Židé nejsou schopni zabránit tomu, aby jeho horlivost pro Boha dospěla ke svému cíli.
 
 
  
Nakolik jsou pro nás důležité viditelné kamenné chrámy, natolik nesmíme zapomenout, že existuje ještě důležitější chrám: Kristovo tělo, jak nám dotvrzuje dnešní evangelium. Přesněji vzato evangelní text obsahuje dva momenty: Ježíš jednak uznává hodnotu starozákonního chrámu a kultu (proto očišťuje znesvěcený chrám a pronáší vysvětlující výrok "nedělejte z domu mého Otce tržiště"), jednak předvídá něco nového, nový chrám vzkříšeného těla. Tam, kde je skutečnost, už není třeba předobraz. Ta pravá liturgie, uctívání v Duchu a v Pravdě, se bude konat v "novém Božím domě" Ježíšova těla.
 
 
   
 
3.
 
neděle postní
 
  
EVANGELIUM
 
Jan 2, 13-25
 
Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím
 
 
Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.
 

  

Je to pro nás nezvyklý obraz. Ježíš s rozhněvanou tváří, v ruce bič z provazů. Můžeme domýšlet, že ten bič nebyl jen tak na ozdobu, ale že skutečně přistál na zádech několika přítomných. Možná by býval skončil i na našich zádech, kdybychom tam tehdy byli. Snad bychom si v tu chvíli říkali: Je to ten stejný Ježíš, který vlídně a trpělivě přijímá i ty největší hříšníky, jí s poběhlicemi a kolaboranty? Je to ten stejný Ježíš, který teď na nás vzal bič?
 
Navíc ten bič nesviští proti těm zjevným hříšníkům, ale naopak, proti zbožným, kteří – dalo by se říci – napomáhají chrámovému provozu. Sice to, co se odehrávalo na nádvoří chrámu, všechen dobytek a směnárny, to byl asi do jisté míry kšeft. Ale byl ospravedlnitelný. Byl výsledkem docela praktického přemýšlení. To tržiště v chrámovém nádvoří tam tedy bylo z pragmatických důvodů. Z určitého pohledu sloužilo spáse: usnaďňovalo oběti a dary, které byly středem Jeruzalémského kultu.
 
Ježíš přesto bere bič a vyhání ven prodavače, směnárníky, dobytek. Dělá to s hněvem, který jinde v evangeliích nemá obdoby. Jen tahle jediná věc ho dokázala takhle rozčílit. A to, že chrám, to jediné místo nejsvětější po celé zemi, dům Boží, tohle svaté místo lidským jednáním a uvažováním přestává být svaté. Uprostřed nečistého světa měl aspoň tady být ostrůvek čistý, kam je možné přijít, schovat se, nechat se očistit. Ale ne, Ježíš i tady našel tržiště, které se nakonec tolik nelišilo od jiných náměstí Jeruzaléma.
 
Svět potřebuje aspoň jedno takové místo, svaté, které člověku otevře pohled nad sebe. My v našem životě takové místo potřebujeme. Potřebujeme aspoň něco svatého. Máme něco takového? Čistého, nedotknutelného? Prostor, Slovo, píseň, den v týdnu? Nebo už úplně všude, do všech koutů a koutků proniká myšlení doby, tržní pravidla, striktní pragmatismus nebo logika lidského rozumu?
 
O některých lidech se říká, že jim není nic svaté. Bývá to většinou káravé povzdechnutí nad tím, jak si lidé neváží hodnot, chovají se hůř než zvířata. Bývá v těch slovech hněv. Ale stejně oprávněně v nich může znít lítost. Ten, komu není nic svaté, jako by mu v životě chyběla vzácná perla, poklad, něco překrásného.
 
 
Jeruzalémský chrám měl být perlou, pokladem. Ne kvůli zlatu, kterým se lesknul, ale kvůli čistotě, kterou měl nést. Měl být tím jedním svatým místem, kde je Bůh pro člověka a člověk pro Boha a nic jiného. Ježíš bere bič a vyhání prodavače ven.
 
Popravdě, při velikosti chrámového nádvoří si těžko představit, že vyhnal všecky. Těžko si představit, že by proti němu nezasáhla chrámová stráž, pokud by jeho výtržnost nabrala skutečně tak velkých rozměrů. A i kdyby ne, prodavači by se do chrámu druhý den pravděpodobně stejně vrátili. Ježíšovo očištění chrámu je činem symbolickým, prorockým. A našli se svědci, kteří, byť se značnou nelibostí, berou tenhle Ježíšův čin vážně. A ptají se: „Jakou pravomocí to činíš?“ přesněji: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Za tím je obvyklé tehdejší přesvědčení, že Boží prorok se musí prokázat nějakým znamením. Jako se Áronova hůl proměňovala v hada a zase zpátky, jako Eliášův oltář na Karmelu vzplanul: Ježíši, předveď znamení.
 
To už po Kristu asi takhle nechceme. Ale přesto může přetrvávat ta otázka: proč zrovna člověk Ježíš nám má co mluvit do našeho náboženství? Co ho opravňuje rýpat do toho, jak my to s Bohem máme?
 
„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ Ježíš obvykle odmítá prokazovat se znameními. Teď překvapivě cosi nabízí. „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ Nad touhle větou ovšem vyvstává víc otázek než odpovědí.
 
Tehdejším tazatelům to připadalo jasné: slova „tento chrám“ označují chrám Jeruzalémský. A Ježíš má tu drzost tvrdit, že by ho dokázal během tří dnů postavit znovu. Bláhová představa, nesplnitelná.
 
Evangelista Jan ale naznačuje jinou rovinu. Ježíš mluví o chrámu svého těla. A něco na tom bude. Jestli chrám je to nejsvětější místo, kde se otevírá vzájemnost mezi člověkem a Bohem, Ježíš sám je chrámem. On žije s Bohem. Volá k němu jako ke svému Otci, podobně učí volat i své učedníky. V jeho blízkosti se hříšníci a vyvrhelové cítí být víc v kostele než by se cítili na honosném chrámového nádvoří. Otevírá jim výhled vzhůru. Ježíš sám naplňuje to, čím by chrám měl být.
 
 
„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ To má být znamení, kterým se Ježíš prokáže. Až z pohledu velikonoční neděle, z pohledu zvěsti o vzkříšení je tahle věta srozumitelná. Tím nově postaveným chrámem nebude nějaká nová stavba z kamení a cihel. Novým chrámem je tělo zmrtvýchvstalého Krista.
 
To zní krásně, zbožně, ale co si pod tím vlastně představit? Vždyť my si nedokážeme moc představit Kristovo vzkříšené tělo. Zůstává pro nás tajemstvím. K čemu nám to je, že je chrámem?
 
 
Ale možná právě tahle věta o chrámu by nám mohla pomoci nově rozumět, co znamená Kristovo vzkříšení. A sice: Kristovým vzkříšením je vystavěn nový chrám. Otevírá se nové místo, prostor, ve kterém se člověk může k Bohu obracet.
 
Tenhle chrám už není vázaný na nějaké kameny nebo zdi. Je kdekoli, kde lidé věří. Klidně můžou i spadnout ty kamenné kostely. Do tří dnů se tady objeví společenství dvou neb tří, mezi nimiž bude Kristus přítomen, společenství dvou neb tří, kteří sami budou chrámem Božím.
 
Ne nadarmo se píše či zpívá o věřících jako o údech jednoho těla, těla Kristova. My všichni jsme toho součástí. Každý z nás se stává malým ale plnohodnotným chrámem. To nejcennější, nejsvětější místo na světě, odkud se obracíme k Bohu, už nemá zeměpisné souřadnice, nejde zakreslit na mapě. Každý ho může odkrýt v sobě i ho otevírat druhým a společně nechávat růst.
 

 

 

/                                   
 
 
 
 
 
Píseň pro děti