Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

ctenarsky-koutek.jpg

 

Čtenářský koutek pro duši

 
Jonáš (prorok)
Jméno „Jona“ znamená holubice, tento pták je v biblickém i mimobiblickém prostředí častým symbolem (Noe, u proroků je hlas holubice projevem zármutku a pokání Iz 38,14; 59,11; Ez 7,16; Na 2,8), Jonáš se má stát zvěstovatelem soudu, ale i pokání a milosti. 
 
Jonáš byl starozákonní prorok a hlavní postava stejnojmenné biblické knihy Jonáš. Je známý především svým příběhem o útěku před Bohem. Aby nemusel uposlechnout Božího hlasu, který ho žádal, aby šířil jeho víru v asyrském hříšném Ninive, uprchl na moře. Chtěl se odplavil do Taršíře, ale Bůh seslal na loď obrovskou bouři. Námořníci poznali, že je to vše kvůli Jonášovi a proto ho hodili do moře, kde ho pak spolkla velká ryba. Po třech dnech ho ryba na Boží příkaz vyplivla zpět na souš. Jonáš šel do Ninive, kde kázal, že Bůh město zničí a nikdo nepřežije. Obyvatelé se začali kát a Bůh město nezničil. Jonášovi se nelíbilo, že jim Bůh odpustil a ulehl pod strom, který ale posléze uschl. Jonáš si stěžoval Bohu a ten ho pokáral, že mu je líto jednoho stromu a celého města ne.
 
Jonáš se stal častým uměleckým námětem, neboť kromě pohádkového líčení jeho pobytu v břiše ryby se stal v křesťanském chápání předznamenáním Krista. Jako Jonáš byl v břichu ryby tři dny a pak byl osvobozen, tak i Kristus po třech dnech v hrobu vstal z mrtvých. Viz Mt 12,38-40; Lk 11,29-32.
 
Čtení z knihy proroka Jonáše.
Ninivští obyvatelé změnili své hříšné chování.
Jon 3, 1-5. 10
Hospodin oslovil Jonáše: "Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!"
Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí.
Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.
 
kázání - video
 
  
 
 
JONÁŠ – VÝKLAD
 
Jonášovo proroctví není klasické proroctví, ve kterém slova soudu střídá povzbuzení, výčty hříchů a střídají výčty smilování. Je to vyučující příběh, podobně jako Pán Ježíš vykládal podobenství, tak prorok vypráví příběh Jonáše, možná svůj příběh, abychom si z něj vzali poučení.
Každý z nás žijeme příběh svého života. Našim úkolem je vstoupit do Jonášova příběhu a v některých okamžicích se v něm najít a nechat se nasměrovat správným Božím směrem.
 
1.
POVOLÁNÍ JONÁŠE
KAŽDÝ MÁ SVÉ NINIVÉ
Stejně jako se stalo slovo Hospodinovo k Jonášovi, i k nám se stalo slovo Hospodinovo. Jonáš dostal svůj úkol v Ninivé, my máme svůj úkol zde, dnes. Někdo zřetelný a jasný (staň se misionářem v Trenčíně), jiný má svůj úkol daný poslušností Bohu či okolnostmi. Každý z nás tuší, že má své Ninivé: sbor, sousedé, vlastní rodina, přátelé. Známe své Ninivé, kde máme poslání od Boha? Myslím, že každý z nás tuší, kam ho Pán Bůh posílá.
Může se to vzít i šířejí - máme své poslání, oblast, kde máme Bohu sloužit - kuchař, lékař. Naše Ninivé může být i naše nejbližší rodina - manžel, manželka, bratr... kteří potřebují slyšet nějaké slovo - lásky, povzbuzení, napomenutí. Někdy Ninivé můžeme být i my sami. 
 
 
 
 
3.
neděle v mezidobí
 
Slova svatého evangelia podle Marka
Mk 1, 14-20
Obraťte se a věřte evangeliu.
 
Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!"
Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!" Ihned nechali sítě a následovali ho.   
Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.
 
 
 
2.
ÚTĚK OD HOSPODINA
KAŽDÝ MÁME SVŮJ ÚTĚK OD ÚKOLU
Každý máme i své úkoly od Boha, které jsme v z d a l i. Před kterými jsme utekli. Každý z nás si asi něco konkrétního uvědomíme. Pro Jonáše to bylo Ninivé. Ninivé bylo město lidí, zřejmě pohledem Jonášovým, velmi tvrdým. A navíc Jonáš se nechtěl v žádném případě ztrapnit před Ninivskými i před světem. (Tak to čteme v čtvrté kapitole, kdy Bohu vyčítá jeho milosrdenství a to, že se ztrapnil - jeho slovo se nevyplnilo.) Nevěřil v m o c svého poslání. Nebyl silný ve svém poslání. Hodně se bál lidí, jejich odsouzení.
I dnes Boží služebníci klesají pod tíhou úkolu, který se jim zdá příliš těžký. (podaná ruka či služba v besídce, rodinám.) Ten úkol je tak těžký, že raději zvolíme cestu útěku před tímto úkolem. Děláme, jako by neexistoval, skrýváme se před ním. Bojíme se mluvit s lidmi o Kristu, bojíme se promluvit o nepříjemném tématu s manželkou či manželem, s dětmi, s kazatelem. Utíkáme. S útěkem před konkrétní službou či činem, který nám dává Pán Bůh je spojen i útěk od Boha. Když člověk utíká, zakrývá si oči před povoláním Božím, utíká nejednou i od Boha samotného. Jonáš dobře věděl, že jeho útěk je víc než útěk od úkolu, ale přesto utíká. Jestli je tu dnes někdo, kdo utíká před Bohem, před úkolem, je možná právě dnes čas se vrátit. Sejít se s někým blízkým a modlit se, vyznat svůj útěk a prosít o sílu k návratu. 
 
3.
BŮH MLUVÍ K JONÁŠOVI
BOŽÍ ŘEČ NEMUSÍ BÝT JEN SLOVA
Pán Bůh nemluví jen slovy, on mluví i okolnostmi. Zde Pán Bůh mluví k Jonášovi konkrétně bouří. Bouře může být nejen fyzická, s blesky a hromy, ale i duševní, v našem nitru - zoufalý neklid. V našem zaměstnání, v naší rodině - nemoc, personální zemětřesení, nepodařený úkol. Bůh může mluvit i tímto způsobem. Způsobí bouři.
 
4.
I V BOUŘI SE DÁ SPÁT
Přichází scéna jako z filmu Titanic, jenže ve středověkém střihu. Šílená bouře, námořníci vyděšeni sevřeni úzkostí a strachem, kolem hromy blesky, námořníci řvou k bohům, hazejí vše nepotřebné z lodi pryč, možná i jako oběť Neptunům a mořským vládcům a ďasům.
A Jonáš sestoupil po podpalubí a   u s n u l. Snad unaven životem, snad znaven výčitkami. Usíná. I uprostřed bouře života se dá spát. Dá se chovat tak jako by nebyla. Jakoby okolnosti nijak netlačily. Dá se zavřít oči a spát. Bůh řve a my neslyšíme. Spíme. Nedotýká se nás nic. Jsme neteční.  
 
5.
I NEVĚŘÍCÍ MŮŽE PROMLUVIT MÍSTO BOHA
Kapitán lodi probouzí Jonáše. Mluví na něj podobně jako kdysi na počátku Hospodin: „Vstaň!“ I v tom se projevuje Boží vedení, že k nám nemusí poslat jen nějakého vynikajícího kazatele, Božího proroka, zbožnou knihu. Bůh k nám může poslat i pohana, který k nám důrazně promluví, napomene nás, zatřese s námi. /dnes si tu modlitbu nějak odbyl, ať zpívají!/
 
6.
PŘED BOHEM SE NEDÁ UTÉCT A PŘED SVÝMI HŘÍCHY TAKÉ NE
Je velká milost, že Bůh Jonáše neopustil, ale naopak na něj stále naléhal. Tlačit. Bůh totiž někdy nechá člověka jít po vlastních cestách. Ale tady to neudělal. Je to velká milost cítit, že hřeším. Jsou lidé, kteří neznají pocit viny. Je vzácné slyšet Boží hlas, probudit se uprostřed těžké noci, uprostřed bouře.
Nedá se také utéct před svými hříchy. Jonáš neposlouchal Boží hlas, utekl před Božím hlasem, před úkolem, který před něj Pán Bůh položil. Neposlušnost je hřích. Hřích se nedá řešit, že před ním utečeme. Hřích nás totiž dožene. „Hříchy tvý tě jednou doženou, zkoušíš spálit mosty za sebou, všechno zlý v sdrci svém si vláčíš tmou, hříchy tvý tě jednou doženou“. Ta Píseň je krutě pravdivá.
 
7.
MUŽI SE CHOVAJÍ VELMI BOHABOJNĚ
Kolikrát se kolem nás najdou lidé, nevěřící, kteří se chovají velmi pěkně, šlechetně a s bázní před Bohem. S bázní před zmařeným životem.
 
8.
JONÁŠ CHCE DEFINITIVNĚ VYŘEŠIT PROBLÉM
Zřejmě chce umřít, utéct do smrti před Bohem. Možná, že nechce, aby kvůli němu trpěli ostatní, ale spíše chce skoncovat celou tu svoji historii. Snad by se chtělo začít znovu, ale zde je jediná cesta: útěk do smrti.
Kolikrát i v nás se objevují radikální řešení. Sebevražda je nejstrašnější řešení. Ale jde vyřešit radikálně rodinnou krizi smrtí rodiny, manželství, vztahu. Lze odejít ze společenství, ze školy. Lze volit definitivní tečku. Ale v životě s Bohem se mnohá tečka může velkou milostí proměnit v dvojtečku. V něco nového. Nečekaně nového. Jonáš končí v břichu velryby. Tam se obrací, tam prožívá dvojtečku. Tam jeho život nabírá nový směr a novou cestu. To jsou paradoxy života s Bohem. Ve chvíli, kdy Jonáš končil svůj život, neskončil jeho život Bůh.
 
9.
NĚKDY EVANGELIZUJEME, A ANI TO NEVÍME
Naprostý paradox se stal. Kolikrát se snažíme někoho k víře dovést svým ctným životem, nasládlým hlasem, umělými dobrými skutky. A tady utíká před Bohem neposlušný prorok, ani trochu se nesnaží evangelizovat, přiznává, že utíká od Boha, možná by se nám mohlo zdát, že je spíše pohoršením. Ale ouha, vše je naopak. Okolnosti, které rozbouřil jeho hřích, přivádějí k víře, k bázni a slibům před Bohem pohanské námořníky.
Tady je vidět jedno z nejhlubších tajemství, že ten největší evangelista je nakonec sám Bůh, který způsobil bouři, povolal kapitána, aby Jonáše vzbudil, řadil losy tak, aby vylosovali právě Jonáše, způsobil, aby bouře byla stále silnější. Byl to Pán Bůh ten největší evangelista. Na něj se spoléhejme. Ten kdo obrací srdce a ukazuje sám na sebe. Jonáš neudělal nic víc, než poctivě jim a sobě přiznal: utíkám před Bohem a Bůh mě dostihl.
Zřejmě, když se snažíme obyčejně a poctivě, pravdivě, autenticky žít svůj život (včetně svých proher), evangelizujeme mnohem víc, než kdybychom se snažili nějak lidi upoutat, vstoupit do jejich životů. To je jeden z paradoxů života.
 
10.
JONÁŠ V BŘICHU
Jako dítě jsem si vždy představoval Jonáše kdesi v puse velké ryby, kde přežíval tři dny a tři noci. Mnoha lidem, když čtou tento příběh, připadá právě tato záležitost nemožná. Kde vlastně byl? Jak to přežil? Co ve svém nose v břichu citil? Na co slizkého asi sahal? Jak na něj působily žaludeční šťávy ryby? Mohl tam vůbec přežít? Tento příběh má své dějiny výkladu.
První čtenáři nad tím asi moc nepřemýšleli. Znali Boha, který posunul slunce na nebi, který rozestoupil moře, aby Izrael prošel. Zřejmě nad tím moc nepřemýšleli.
 
 
11.
MODLITBA V BŘICHU
Jonáš se modlil v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily." Nepřipomínají nám jeho slova něco, co už jsme slyšeli? Ano, jsou to úryvky ze žalmů. Tedy Jonáš se modlí slovy žalmů. Jsou chvíle v životě, kdy nám dochází slova. Tehdy přichází chvíle, kdy se zúročí to, co jsme zaseli do našich mozků. Jonáš znal žalmy. Snad je čítával, snad je znal od svého otce nebo matky. To nás může povzbudit k tomu, abychom znali Písmo zpaměti. Přijde chvíle v našem životě, kdy to zúročíme. Učme naše děti, dokud se jim mozek nekrátí, učme je Písmu zpaměti. Aby se jim v mysli, v klíčových chvílích, neobjevila schémata telenovel, ale Boží slova. Nechť naše děti slyší, že známe Boží slovo. No ale pojďme dál.
 
 
12.
CÍTIL JSEM SE ODSOUZEN A BYLS TO TY, KDOS MĚ DO MOŘE HÁZEL.
"Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily." Tento verš je nejsilnější výpověď. Když Jonáš stál na palubě lodi, nechal se hodit do moře, snad proto, aby zachránil námořníky, snad proto, aby definitivně skoncoval se životem. A náhle tady v hlubině břicha přichází na to, že to nebyl on, kdo jej hodil do moře, ani námořníci s kapitánem, ale byl to sám Bůh, kdo jej hodil do moře. Je to velká věc v životě, když pochopíme, že Bůh vede náš život a že věci děsivé mají svůj smysl, že i to, kde jsme si mysleli, že to byli okolnosti, náš hřích, my samotní, tam všude byl Bůh a prováděl nás.
 
13.
AŽ NA DNO ŽIVOTA A SVĚTA
Poslední životní cestou života je naše smrt. Byl jsem minulý týden v hospici, setkal jsem se s několika lidmi, kteří možná dnes už nežijí. Jak zvláštní musí být pocit, že jdu do nemocnice, odkud se už nevrátím zpět. Podle statistik tam lidé zůstávají tak čtrnáct dní a pak odváží jejich těla na hřbitov. Na smrti je děsivé to, že v ní nám vypadává život zcela z našich rukou. Nejme schopni nikdo poručit v klíčové chvíli srdci „udeř“. Je to úplné dno života. Odtud není cesta. Je krásné, že těmto lidem je v hospici dána možnost dozvědět se, že i z toho nejhlubšího dna života, i ze smrti, vede cesta domů, do náruči Krista. Smrt, kterou ďábel zneužil k oddělení od Boha, může být setkáním s živým Kristem, který „smrt přemohl, dal život těm, kdo žijí v hrobě.“ /Když jsem šla, šel mi naproti Pán ježíš/ I smrt si Bůh může použít k tomu, abychom byli s ním. Vše si Bůh může použít ke svému prospěchu: Podstatné je si to uvědomit. Jonáš si to uvědomil.
 
14.
POCHOPENÍ CHYBNÉ PŘEDSTAVY O BOHU A ŽIVOTĚ
"U Hospodina je spása!" A tady Jonáš prožívá definitivní prozření. Pochopil, že Hospodin je mu blízko. Pochopil, jak doposavad žil, že se držel šalebných přeludů, špatných představ o životě a o Bohu. Jonáš měl špatné představy o Bohu a bude mít i nadále. Problémem mnoha křesťanů je špatná představa o Bohu. Bůh je můj milující Otec. Kdo ví, jakou představu o Bohu měl Jonáš. Ze špatných představ o Bohu vznikají i špatné představy o životě, o jeho cílech a jeho smyslu. Člověk se potom honí za nesmyslnými cíli a utíká od Boha, zapomíná na dávné sliby. 
 
15.  
ZRALÉ DÍKY, PORUŠENÉ SLIBY
"Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!"
Touto větou vrcholí modlitba. Člověk zralý začne děkovat za svůj život i za to, jak jej Bůh provedl životem, začne děkovat za to, co mu Bůh vzal i dal, čím vším jej provedl, za dobré i za špatné. I za to, že se smiloval nad jeho hříchem, že jej hříchem provedl a poučil jej.
Jonáš si uvědomil své sliby, své staré Ninivé a svůj úkol, který slíbil, že splní. Každý jsme kdysi dali sliby Bohu. Možná některé osobní, možná některé veřejné při křtu, manželské smlouvě. Dávné sliby. Kdysi jsem dal Bohu slib, který jsem už mnohokrát porušil, ve větší míře než jsem si mohl dávno představit. Znovu mi vytanul při tomto kázání. Je dobré si připomenout své sliby. Sliby dané před Bohem. Nepřistupujme ke svým slibům lehkovážně. Nemáme také falešné představy o Bohu jako Jonáš? Jonáš si myslel, že před Bohem a sliby uteče. Neutekl. Bůh není milosrdné ořezávátko ani věčně natahující se guma lásky. Hospodin je Bůh, který se smilovává.
To Jonáš pochopil a vyznává: "Hospodin je moje spása." Když se chceme zachránit před Bohem, který nás dohnal, ta záchrana je vždy jen v jeho náruči a smilování. V pokání ze svých vin a hříchů. 
 
16.
NOVÁ OBNOVA ÚKOLU
I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu. Jonáš dostává novou šanci. I my můžeme pro Krista a jeho smrt za naše hříchy dostat novou šanci v životě. Pokud je tu dnes někdo, kdo chce vyznat, že chce začít nově a znovu, je i dnes možnost rozhovorů a modliteb. 
 
17.
MILOST NOVÉHO ZÁČÁTKU
Je velká milost, když Pán Bůh začne s člověkem znovu, podruhé. Kdysi na počátku jsme si řekli, že „každý má své Ninivé“, svůj úkol od Boha, své konkrétní poslání. Máme něco vyřídit, něco říci. Nemusíme být přímo poslání k tomu, abychom vyřídili soud městu Česká Třebová, i když i to se může stát, můžeme být vysláni říci slovo potěšení, odpuštění, povzbuzení, slovo evangelia. A před těmito úkoly nejednou utíkáme. Do moří aktivismu, snění, do moří alkoholu, sportu, drbání na pavlačích, zábavy. Pán Bůh člověka na útěcích zastavuje, dopouští bouři v našich životech a vede nás k návratu zpět, k našemu úkolu. Muž si znovu může uvědomit, že je mužem své ženy, otcem svých dětí, starší či kazatel si může uvědomit, že jej Bůh poslal ke konkrétnímu úkolu, člen křesťanského sboru si vzpomene na dávné sliby, služebník bojící se úkolu, který je před ním, se pochlapí, lékař začne sloužit lidem, kuchař začne sloužit svým strávníkům.
Tady ve verši, kterým začíná náš dnešní příběh, je potřeba slyšet ono vzácné slovo - p o d r u h é. Pán Bůh dal druhou šanci. Druhá šance je velká milost od Boha. To není nic automatického. To je velká milost. Milost, které si máme vážit.
Druhá šance je zvěst velmi křesťanská. I my jako lidé jsme udělali kdysi první špatný tah. Kdysi jej udělal Adam. Později každý z nás poprvé zhřešil. Kdy to bylo? Zřejmě si to ani nepamatujeme. To jen ukazuje k tomu, že každý z nás je od přirození hříšný. Příchodem Krista Pán Bůh dává druhou šanci, každému z nás. Šanci k nápravě směrování našich životů. Vrátit se znovu k velkému úkolu každého z nás - „být svatý“, podobat se Bohu, být blízko Bohu, který je pramenem života. Ve víře v oběť Krista na golgotském kříži, který umíral za naše hříchy, je nová velká druhá šance pro každého z nás.
Ale pojďme dál naším příběhem. Co dává za úkol Pán Bůh Jonášovi?
 
 
18.
TĚŽŠÍ ÚKOL
"Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím."
Zatímco na počátku příběhu Pán Bůh vyzývá Jonáše, aby vyhlásil soud městu, nyní dostává úkol o něco těžší. Má v tomto městě kázat proti němu. Tedy Pán Bůh mu úkol neulehčil, ale naopak, spíše jej ztížil. Někdy je člověk sám překvapen, co všechno vydrží. Pán Bůh moc dobře ví, proč nám někdy tíhu úkolu či života neulehčí.
 
19.
POSLUŠNOST
Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno."
Jonáš tedy šel. Nic nenamítal, splnil svůj úkol od Boha. Mohli bychom zde říci, že proměna Jonáše je u konce. Z neposlušného člověka, Božího služebníka se stal Boží poslušný služebník. Boží proměna se udála v jeho srdci i životě. Ale, když budeme číst dál, ve čtvrté kapitole, zjistíme, že to tak nebylo. že to byla první fáze proměny, že s Jonášem Pán Bůh nebyl ještě hotov. To říkám proto, že dnes tady opouštíme Jonáše a budeme se věnovat Ninivským. A k životnímu příběhu Jonáše se zase vrátíme příští neděli. Ale vy si jej můžete přečíst doma, je to jedenáct veršů, a můžete nad ním meditovat, rozjímat.
 
20.
NINIVE
Ten další příběh nám vypráví o pokání Ninivských. Dříve než se ponoříme do příběhu pokání, pojďme si říci, co to vlastně to Ninive bylo. Bylo to poslední hlavní město Asyrské říše. Založil ho muž, kterého známe z desáté kapitoly genesis - Nimrod. Bylo to město velké, po obvodu mělo třináct kilometrů, a slavné, místo vzývání bohů, centrum náboženství i centrum vzdělanosti. Byla zde velkolepá knihovna s hliněnými tabulkami. Bylo to město bojovné, prorok Nahum jej proto nazývá vražedné. Nicméně velikost a sláva i vzdělanost nezaručuje kvalitu života před Bohem. Bylo mnoho vzdělaných a slavných lidí, kteří žili velmi bezbožně /výstava o německých lékařích v Drážďanech/. 
Co je ale nesmírně pozoruhodné na tomto biblickém příběhu? Co muselo tahat za uši každého žida, který slyšel toto proroctví? Ninivští byli pohané a ne židé. A Bůh posílá proroka do pohanského města. Je to jedno z mála proroctví, které jasně ukazuje na to, že Bůh má zájem nejen o židy, ale o celý svět. Že Bůh se nezaměřil jen na křesťany a židy, ale on zůstává stvořitelem celého světa.
Žijeme v době novodobého stěhování národů a setkáváme se s novými náboženstvími, novými zvyky, novými Bohy. Mnohokrát jsme určitě v rozhovorech slýchávali otázku: „Co bude s těmi, kteří o Kristu nikdy neslyšeli, kteří půjdou do pekla jen proto, že jim nikdo o Kristu neřekl? To je tedy pěkná nespravedlnost. Co nenarozené děti? Co Papuánci na Gvinei? Co eskymáci a eskymačky?“
Tento biblický příběh nám poodkrývá škvírku do Boží kuchyně, do Boží pracovny. Pán Bůh vidí celý svět, nejen křesťany. Vidí i Ninivské i Papuánce, vidí ty, jejichž míra hříchů přerůstá či nepřerůstá Boží míru. Pán Bůh dává šanci i Ninivským. Ninivští nebyli obráceni na víru židovskou, ale byli vedeni k uvědomění si živého Boha nad nimi, uvědomění si jejich hříchu a k pokání před Bohem. Myslím si, že takto podobě Pán Bůh jednal i v jiných národech. O tom, že jejich víra byla velmi podobná novozákonní víře si povíme za chvíli.
  
 
  
21.
POKÁNÍ NINIVSKÝCH
"Uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: 'Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou! Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.'"
Tady vidíme hluboké pokání. Od nejvyššího krále po poslední zvíře. Král s poddanými si oblékl pytle od brambor, sedl si do popela, nic nejedli, nic nepili. Modlili se a volali K Bohu a prosili o smilování. Odvrátili se od svých zlých cest, od násilí. Snad to souviselo s loupežemi, spanilými výbojnými výpravami, s pýchou celého města. Pozoruhodná poznámka je, že i zvířata měla půst. Tak hluboce si uvědomili svůj hřích. I zvířata mohou být zapojena do našich hříchů. Ta Ninivská možná jen tím, že tahala vojsko do boje. I zvířata v naší blízkosti mohou být zapletena do našich hříchů. Mohou svádět ke hříchům, mohou být zapojena do ďábelské sítě pokušení. Kolikrát jsem slyšel dojemné řeči o „nevinných němých tvářích“. Není to tak, i zvířata patří mezi padlé stvoření. I zvířata nás mohou od Boha vzdalovat. Dnes máme i strojní zvířata: auta, která nás mohou táhnout ke hříchu. Kolikrát auto bylo nástrojem hříchu, kolikrát auta vezla k místu hříchu. Možná by nebylo špatné v době půstu nejet někam autem či si pořídit trabanta /auta na ukrajině/.
"Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." Kdo ví - to je výpověď člověka, který hluboce věřil v Boha, věděl o Bohu a pochopil, že Bůh je. Dobře pochopil, že Bůh není uplatitelný našim pokáním. Záleží jen na rozhodnutí jeho majestátu, jestli se smiluje nebo se nesmiluje. Mohou mít naději, ale není samozřejmé, že se to stát musí. My v dnešní době vnímáme milost skrze Krista velmi automaticky. „Bůh se musí smilovávat, musí odpouštět, je to jeho řemeslo.“ Ninivští zde pochopili něco velmi důležitého o milosti. Milost je udělována, nikoliv automaticky, ale smilováním Božím. Jejich nitro bylo hluboce pokorné, když prosili o Boží milost.
 
22.
BOŽÍ SLITOVÁNÍ
I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
Pán Bůh se slitoval. Jakoby se v době starého zákona naplnila slova Spasitele Pána Ježíše Krista: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“
 
 
 
23.
JONÁŠŮV HNĚV
Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. To co řekl Jonáš svatému Bohu bylo hodně drzé. Jonáš pohrdá Božím milosrdenstvím. Ale řekl to Bohu. A Bůh s ním vedl dialog. Buďme upřímní k Bohu a řekněme mu, co máme v srdci. Je to vždy lepší, než mlčet. Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?"
Tady vidíme Božího služebníka, který toho už hodně zažil. Zažil útěk od Boha i návrat. Byl prorokem. A přitom vůbec nepochopil Boha, jeho lásku a milosrdenství. On dokonce věděl, že Bůh milosrdný je, ale nepřipustil si to k srdci. Dokonce přiznává, že důvodem útěku od Boha bylo vědomí a poznání Boží lásky. Věděl, že by se Bůh mohl slitovat a on by se ztrapnil před lidmi. Chtěl jednoduchou rovnici - já řeknu slovo soudu a ono bude vykonáno. Dokonce si vybral místo nad městem, aby se pokochal Božím soudem. Jonáš neměl Boží srdce. Tak dlouho byl služebníkem Boha, a Boží lásku nepochopil. Byl posedlý spravedlností. Každý ať si vypije, co mu patří. A nyní vlastně dělal Ninivským „vola“. Vůbec mu nedošlo a zřejmě si ani nepřipustil, že smyslem Božích soudů je na prvním místě pokání a teprve potom soud. Vůbec se ho nedotklo Boží milosrdenství od Boha k němu. Sobě odpuštění přál, ale Ninivským ne.
Kolikrát i velký Boží služebník teprve až na sklonku svého života, teprve až v druhé polovině služby prožije pochopení Boží lásky, Božího milosrdného jednání. Myslím si, že každý křesťan si musí znovu a znovu procházet onou Jonášovskou fází života. Posedlostí spravedlnosti, černobílým myšlením. Tvrdostí. Když je někdo křesťan, musí se chovat. Když se tak nechová, není křesťan a zaslouží si odplatu. Teprve později pochopí, co je to Boží milost. Pochopí velikost a moc lásky a slitování. K sobě je Jonáš milosrdný, jemu měl Bůh odpustit, ale Ninivským ne. /srovnejme jeho postoj s Abrahamem a Sodomskými/
Ještě jednu poznámku. Jonáš vlastně přiznává, že poslechl Boha jen zvnějšku a ne uvnitř. Příčiny toho, proč utíká od Boha zůstaly. On uvnitř stále utíkal od Boha, spíše od Boží lásky. Přesto udělal dobrou věc, alespoň zvnějšku poslechl a šel. /Měl jsem rozhovor na Ukrajině s jedním svým dobrým přítelem, který zvnějšku odešel od Boha. Přestal chodit na bohoslužby. Manželka s dětmi šla a on zůstal doma. Říkal mi, že srdci neporučíš. Že nechce dělat jen vnější rozhodnutí./ Jonáš zde udělal vnější rozhodnutí, a udělal dobře. Na cestě k vnějšímu rozhodnutí začal Bůh formovat jeho srdce. Začal k němu mluvit. Někdy je dobré se přinutit k modlitbě, když se nám nechce, k Písmu, když se nám nechce, k chození na bohoslužby, i když se nám nechce, k udělání dobrého činu lásky, i když se nám nechce. Na této cestě vnějšího rozhodnutí Bůh začne formovat naše srdce.
Jak Bůh formoval srdce Jonáše? Nastrojil okolnosti - popínavou rostlinu skočec a červa.
 
 
 
 

Jesus at Tomb

Mt 12, 38 - 42
 
Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ On však jim odpověděl: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země."
 
Víra Ninivských byla velmi blízko víře křesťanské. A je to tak. Pán Bůh dává milost, ne díky své blahosklonnosti, velkorysosti a rozšafnosti. Pán Bůh dává milost právě pro oběť svého Syna Pána Ježíše Krista. Právě pro krev Pána Ježíše Krista mohli i Ninivští přijmout milost. Kříž Pána Ježíše Krista přinesl vykoupení z hříchů spáchaných za první smlouvy (Žd.9,15). Mnoho národů i lidí, kteří nikdy neslyšeli o Kristu, si dobře uvědomovalo svou vinu, svůj nesplatitelný dluh vůči Bohu, svoji zradu Boha /Motiloni/. Takoví národové si dobře uvědomili potřebu Boží milosti, i to, že si Boží milost nelze ničím zasloužit, že o ni lze pouze v pokání prosit. Kdo si toto uvědomil, byl vždy na správné, novozákonní cestě. Mnozí pohané byli vnímavější pro Boží slovo než ti, kteří se domnívají, že s Bohem mají vše v pořádku.
 
Příběh vymezený pro dnešní den je u konce. Víc toho nestihneme. Je to nádherný příběh. Na závěr připomínám ten největší paradox, že Jonášův příběh se stal předobrazem mnohem většího příběhu, kterým je příběh Pána Ježíše Krista. Jako Jonáš byl tři dny v břiše velryby, tak dlouho bude Kristus v podsvětí. Aby zvěstoval vykoupení těm, kdo žijí v říši smrti. Člověk by pomalu tento hříšný příběh spíše z Bible mazal a se svatým Kristem nespojoval, ale Kristus ano. Kristus miloval hříšníky a miluje je dodnes.  

 

/                                            
 
 
Píseň pro děti