Čtenářský koutek pro duši
Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech
- praví Hospodin:
Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
Jer 31, 31-34
Hospodin vložil v období nejvyššího ohrožení vyvoleného národa do úst proroka Jeremiáše slova naděje. Jsou zaslíbením nové smlouvy o spáse, uzavřené mezi Bohem a lidem. Jako mimořádný Boží dar bude vepsána ve formě Nového Božího morálního zákona přímo do srdcí a mysli lidí. Jejím dovršením bude úplné poznání Boha, vtěleného do Ježíše Krista, od nějž převzala církev slavnostní příkaz hlásat evangelium.
5.
neděle postní
EVANGELIUM
Jan 12, 20-33
Jestliže pšeničné zrno padne do země a zemře, přinese hojný užitek.
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
"Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě."
Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.
Pohané, kteří podle Janova evangelia přišli do Jeruzaléma v posledních hodinách Ježíšova pozemského života, aby ho uviděli a poznali, mají být pro nás výzvou, abychom i my ho nepřestávali hledat. Mají v nás probouzet touhu, abychom slyšeli jeho slovo, abychom ho hledali v Písmu svatém, v evangeliu, v církvi, v našem životě i ve svém srdci. Jestliže v něj věříme, žije Ježíš v našem nitru.
Cesty k vnitřnímu uzdravení
Základní pohled:
Naše současné problémy, slabosti a konflikty mají často svůj původ v nějakém dřívějším prožitku, nějakém nedobrém vztahu, v nějakém šoku, odmítnutí či zklamání. Mnohé z těchto vzpomínek, jež pak dále působí v našem životě, sahají zpět až do nejrannějších počátků našeho života. Čím je totiž člověk mladší, tím hlouběji může být zasažen zraňujícími událostmi. Většina z těchto zkušeností leží v našem nevědomí. Takovéto hluboko skryté „vzpomínky“ nás mohou svazovat nebo nás mohou hnát k tomu, že jednáme jinak, než bychom si přáli. Jestliže jsme „v Kristu“, stává se před Ježíšem naše minulost přítomností (Žd 13, 8). On může uzdravit všechny bolestné vzpomínky a může nám tak otevřít cestu ke svobodnějšímu, radostnějšímu a plodnějšímu životu.
Cesta „spirituality zdola“:
Jen rány, které jsme přijali, a tak je spojili s Jeho ranami, se v našem životě stávají požehnáním pro nás i pro druhé. To moc hezky vysvětluje Anselm Grün ve své knize Spiritualita zdola (str. 3 - 5; 50 - 54). Jeho pohled bude zvlášť důležitý pro toho, kdo již delší dobu jde cestou následování a znovu a znovu v sobě zažívá zklamání.
Spiritualita zdola je toho názoru, že Bůh k nám nemluví jen v bibli a prostřednictvím církve, nýbrž i prostřednictvím nás samých, prostřednictvím našich myšlenek a citů, našeho těla, našich snů a dokonce i prostřednictvím našich ran a našich domnělých slabostí...
Ale ve spiritualitě zdola nejde jen o to slyšet Boží hlas ve svých myšlenkách a citech, vášních a nemocích, a tím objevit obraz, jaký si o mně učinil Bůh. Nejde tu ani jen o výstup k němu sestupem do vlastní reality. Ve spiritualitě zdola jde spíše o to, abychom se právě tam, kam jsme na konci svých možností dospěli, otevřeli k osobnímu vztahu vůči Bohu. Mniši říkají, že pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy, a ne z naší ctnosti... Spiritualita zdola popisuje jednak terapeutické kroky, jimiž musí kráčet každý, kdo chce dospět k jádru své skutečné podstaty, jednak náboženskou cestu, která zkušeností selhání vede k modlitbě, k ‘výkřiku z hlubin’ a k hlubokému vztahu k Bohu...
Každý z nás v sobě nosí nějaké rány, které mu zasadil život. Jeden byl v dětství nespravedlivě bit a nemohl se bránit, jiný býval zesměšňován, nebyl brán vážně. Jiná byla sexuálně zneužívána, zacházelo se s ní jako s objektem pudů. To jsou hluboká poranění... Nejhorší je poranění spirituální, tedy to, že jsme nebyli respektováni ve své zvláštní jedinečnosti... To má za důsledek, že se z nás stávají nesamostatné, stydlivé dospělé děti...
Mnozí se proti poraněním ze svého dětství chrání tím, že se v nitru křečovitě uzavřou. To je často dokonce k přežití nutné. Zároveň nám to však brání v žití. Jiní rány vytěsní, uzavírají je pod pevný příklop, ale pak už žijí jen ve stálém strachu, že to příklop nevydrží a vnitřním pnutím že dojde k explozi. Jiní se dají svými ranami ochromit: stále se kolem nich motají a zpěčují se riziku života ze strachu, že by mohli být opět poraněni. Spiritualita zdola nám chce ukázat, že právě ve svých ranách objevíme ten poklad, který leží skryt na dně naší duše. Henry Nouwen řekl jednou při svěcení našeho rekolekčního domu: „Tam, kde jsme poraněni, kde jsme nalomeni, tam jsme otevřeni pro Boha.“ Tam jsme také otevřeni k setkání s naším pravým já. Svými ranami objevím, kdo vlastně jsem. Zde se dostávám do kontaktu se svým srdcem, s pramenem, odkud do mne proudí život, tady objevím poklad svého pravého já.
Rány rozlámou mé masky, které jsem si nasadil a obnaží pravý Základ. Cesta spirituality zdola není nikterak jednoduchá. Předpokládá, že se smířím se svými ranami, že se na ně budu dívat jako na své nejlepší přátele, kteří mi ukazují cestu k pokladu ve mně. Kde jsem poraněn, tam jsem to skutečně jen já sám. Tam křičí za povrchem mého života mé skutečné Já a začne se hlásit o slovo...
Životní sny jsou pohřbeny. Ale i zklamání by mě mohlo dovést k pokladu. Snad mne chce osvobodit od iluzí, které jsem si udělal o sobě samém i o své budoucnosti... Zklamání strhává masku klamu, jemuž jsem dosud propadal, a ruší jej... Tak je i zklamání šancí, jak objevit své pravé já, ten obraz, který si o mně udělal Bůh...
Často žijeme v iluzi, že se všechny naše rány mohou vyléčit a Boha používáme k tomu, aby nám naše rány vyhojil. Vyhojením rozumíme, že se uzavřou a že je už necítíme. Dokud se naše rány nezajizví, stále kolem nich kroužíme a vrtáme se v nich stále hlouběji a hlouběji.
Zazlíváme Bohu, že tuto ránu vůbec připustil. Teprve když jsme ochotni se s ní smířit, může se stát pro nás branou do našeho nitra, branou k prostoru zdravému, neporaněnému, v němž v nás přebývá sám Bůh. Rána nás nutí hledat zdraví ve svém nitru, a nikoli ve vnější síle a zdatnosti.
V každém z nás - ať nás život zranil jakkoliv - je tento neporušený prostor - velesvatyně - k němuž má přístup jenom Bůh. Tam zakusíme uprostřed celé své rozervanosti uzdravujícího Boha.“
Píseň pro děti
