Nebýt prořezáván(a) je vlastně znamením prokletí od Hospodina: Iz 5,6 „Určil jsem ji ke zkáze: Nebude prořezávána ani pleta a vyroste na ní trní a bodláčí; oblakům přikáži, aby na ni nesesílaly déšt.“
http:www.cbkladno.cz/audio/pdf/2011-02-27-kazani-simon-ja-jsem-vinny-kmen.pdf
„Každou mou ratolest, která nenese
ovoce, odřezává, a každou která nese
ovoce čistí, aby nesla hojnější
ovoce.”
(Jan 15,2)
Opět v tomto podobenství můžeme vidět tajemství Trojice. Otec, Syn a Duch svatý. Vinař, kmen a míza. Strom, nebo kmen, v tomto případě vinný kmen, bez mízy, vody a živin usychá, bez ošetřování vinařem se zahluší a nenese ovoce. Každou ratolest to jistě bolí, když je prostřihávána. Když jsme různými životními okolnostmi nuceni se vzdávat našich planých listů a větviček, často křičíme:
Bože, co se to děje, proč? A nechápeme, že Hospodin dovolí tyto okolnosti proto, abychom nesli ovoce. Ovoce Ducha svatého. Životodárná míza v nás proudí a vytváří ovoce. Nemá jít do zbytečných listů a větviček. Proto to bolestivé stříhání stromů nebo vína. Tento sestřih, seřezání větví vytváří náš nový charakter. Apoštol Pavel říká Galatským: „Žijte z moci Božího Ducha a nepodlehněte tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. (Ano, chceme mít své větvičky a na nich plno listů, naší svévole. Nebýt nebeského vinaře a jeho ostrých nůžek...) Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“ Máme svobodnou vůli, a buď budeme chtít „své“ větvičky, své listí, a dosaďme si každý do toho své zájmy, proto slovo své-vole (má–vůle), anebo budeme toužit nést ovoce Ducha. Čerpat z Něj, aby tvořil náš proměňovaný charakter. Ovoce musí dozrát. I náš křesťanský život ze začátku bude mít nedozrálé ovoce a nebo plno zbytečných listů. Může se potom stát, že budeme sami volat, přijď Hospodine a odstřihni ode mne to a to... Já chci nést pro Tebe ovoce, už nechci mít jen plno „krásných“ listů...
5.
neděle velikonoční
EVANGELIUM
Jan 15, 1-8
Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce
Ježíš řekl svým učedníkům:
"Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci."
Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař
Pán Ježíš sám sebe přirovnává ke kmeni pravé, ryzí vinné révy. Jedině v Božím Synu Pánu Ježíši Kristu dochází pravý Izrael svého naplnění. On je tou pravou vinnou révou, vysazenou v Boží vinici, ne nějakou jen tak planě rostoucí odrůdou. On je Slovem, které se stalo tělem.
Slyšme znovu Ježíšova slova: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař... Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás." (Jan 15, 1–4).
Tato prostá slova nám zjevují tajemné společenství, které spojuje v dokonalé jednotě Pána a učedníky, Krista a všechny pokřtěné. Je to společenství živé a životodárné, na jehož základě křesťané nenáležejí sami sobě, ale jsou jako ratolesti na vinném kmeni vlastnictvím Kristovým.
Společenství křesťanů s Kristem má svůj vzor, zdroj a cíl ve společenství Syna s Otcem v darování svatého Ducha. Spojeni se Synem poutem lásky Kristova Ducha jsou křesťané spojeni s Otcem.
Ježíš pokračuje: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti" (Jan 15,5). Ze společenství křesťanů s Kristem vyplývá společenství křesťanů mezi sebou: všichni jsou ratolesti jednoho vinného kmene, jímž je Kristus. Pán Ježíš nám ukazuje toto bratrské společenství jako podivuhodný obraz života a lásky Otce, Syna a Ducha svatého, na němž se všichni pokřtění tajemným způsobem podílejí. Ježíš se za toto společenství modlí: "Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal" (Jan 17,21).
Toto společenství je vlastní tajemství církve, jak nám to připomíná 2. vatikánský koncil slavným výrokem svatého Cypriána: "Tak se jeví celá církev jako lid sjednocený jednotou Otce, Syna a Ducha svatého." [52] Toto tajemství církve jakožto společenství se nám připomíná na počátku každého slavení eucharistie, když nám kněz opakuje pozdrav apoštola Pavla: "Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství svatého Ducha s vámi se všemi" (2 Kor 13,13).
"Já jsem pravý vinný kmen
a můj Otec je vinař.
Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás."
(Jan 15, 1–4)
Podobenství o vinném kmeni, jedna z promluv, jimiž se Ježíš loučí, je pokračováním celých dějin biblického myšlení a mluvení o vinném kmeni a otevírá celou hloubku tématu. „Já jsem pravý vinný kmen,“ říká Pán. U těchto slov je nejprve důležité slůvko „pravý“. K tomu velmi pěkně poznamenává Charles K. Barrett: „Fragmenty smyslu, k nimž skrytě odkazují jiné vinné kmeny, jsou v něm posbírány a explicitně vyjádřeny. On je pravý vinný kmen.“ Ale to skutečně důležité na této větě je „já jsem“: Syn se sám identifikuje s vinným kmenem, sám se jím stal. Nechal se zasadit do země. Vešel do vinného kmene: překvapivým způsobem se zde nově tematizuje tajemství vtělení, o němž vypovídal Janův Prolog. Vinný kmen už není pouze tím, co Bůh stvořil, na co shlíží s láskou a co ovšem může zase vytrhnout a zavrhnout. V Synovi se sám stal vinným kmenem, navždy a bytostně se s vinným kmenem identifikoval.
Tento vinný kmen už nikdy nemůže být vytržen, nikdy vydán a vypleněn: je definitivně Boží, skrze Syna v něm žije sám Bůh. Příslib se stal neodvolatelným, jednota nezničitelnou. To je ten velký, dějinný krok Boha, to je nejhlubší jádro podobenství: vtělení, smrt a zmrtvýchvstání jsou viditelné v celém svém dosahu. „Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus… nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, ale u něho je pouze ‚ano‘. Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‚ano‘.“ (2 Kor 1,19n). (…)
Podobenství o vinném kmeni přece podle věci vyjadřuje totéž: neodlučitelnost Ježíše od svých, jejich jednotu s ním a v něm. Řeč o vinném kmeni tak naznačuje neodvolatelnost Bohem daného daru, který se nebere zpět. (…)
Vinný kmen potřebuje znovu a znovu pročišťování. Pročišťování – znovu a znovu je potřebuje církev, znovu a znovu je potřebuje jednotlivec. Procesy očisty, právě tak bolestné jako nutné, protkávají celé dějiny, protkávají životy lidí, kteří přijali Krista. V pročišťování je vždy přítomno tajemství smrti a zmrtvýchvstání. Vlastní velikost člověka i institucí se musí ořezávat; to, co příliš zbytnělo, se musí opět vést k prostotě a k chudobě samotného Pána. Jen takovými procesy umírání se zachovává a obnovuje plodnost.
Většina vína je otevřena dříve, než má. A většina vína je také po otevření lahve vypita dříve, než má. Většina vína je vypita ze špatné sklenice. A většina vína, které se vypije z té špatné sklenice, má chybnou teplotu. Navíc se nehodí k jídlu, k němuž je servírováno. A bohužel také většina vína, které u nás většina lidí vypije, je špatné víno…
Žijeme příliš krátce,
než abychom si mohli dovolit
pít špatné víno
!!!
