19. 5. 2012
"Otče svatý, zachovej je ve svém
jménu, které jsi mi dal,
aby byli jedno jako my."
Jan 17, 11b-19
Po událostech Velikonoc a po oslavě vzkříšení se pozornost zcela přesunula k dovršení celého díla spásy, tedy k naplnění člověka Duchem svatým. Letnice, které oslavíme za týden, jsou nejen připomínkou dávných událostí, ale i výzvou, abychom společně prosili o dar Ducha svatého. Co tímto darem vlastně myslíme? Jde o nějaké „šikovnosti“ či „zručnosti“? Na to budou upozorňovat dnešní texty, které především vyzdvihují pojem společného života v církvi. Dary Ducha svatého tedy nelze zaměnit za cosi mechanického či předmětného. Ve Sk 1,15 se říká, že Petr promlouvá k zástupu sto dvaceti bratří. Číslo 12, resp. 120 vyjadřuje plnost nejen pro židovství, ale i pro církev. To je celá církev, nikdo nechyběl. Připojme se k prvním apoštolům a společně s první komunitou prosme o Ducha svatého i my.
EVANGELIUM
Jan 17, 11b-19
Aby byli jedno jako my
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se:
"Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."
Za čo by si sa modlil, keby ťa čakala krutá, bolestivá, pomalá smrť? Prosil by si o silu? O pokoj? O milosť vytrvať vo viere? Ježiš sa modlil za svojich priateľov. Mal starosť o to, čo začal v ich srdci. Chcel, aby to pokračovalo a prinášalo ovocie až do dňa, keď sa s ním opäť zjednotia. A viete čo? Do svojej modlitby Ježiš zahrnul aj nás. Nás! S láskou a súcitom prosil svojho Otca: "Zachovaj ich vo svojom mene. Ochráň ich. Posväť ich."
Když slyšíme slovní spojení „Modlitba Páně“, resp. „modlitba, které nás naučil Ježíš“, vybaví se nám slova „Otče náš...“ a je to naprosto správně. Na 7. velikonoční neděli, tedy ve dnech mezi Slavností Nanebevstoupením Páně a Slavností Seslání Ducha svatého, kdy snad intenzivněji než ve dnech během roku vzýváme Ducha svatého a prosíme o jeho dary, nám však liturgie představuje ještě jinou Ježíšovu modlitbu (pravděpodobně méně známou). Nebylo by asi tak úplně mimo pojmenovat si tento den „Neděle Ježíšovy modlitby“ a přihlásit se do jeho třídílného kurzu. V evangeliu totiž nasloucháme tzv. „velekněžské modlitbě“ ze 17. kapitoly Janova evangelia a každý rok (v každém z cyklů A, B, C) se z ní předčítá jedna část. Letos (rok B) jsme právě uprostřed.
Klíčovým slovem předcházející lekce byla prosba: Otče, oslav svého Syna (viz Jan 17,1-11a). Mohli jsme si zde všimnout, co pro Ježíše znamená sláva a porovnat, nakolik se (ne)shoduje s naším pojetím slávy (miniopáčko viz 7. neděle velikonoční A).
V druhé části „kurz“ pokračuje konfrontací mezi smýšlením světa na straně jedné a Božím slovem a jeho pravdou na straně druhé. Nejedná se o žádnou sladkou řeč. Ježíš velmi dobře ví o nenávisti světa vůči němu i vůči nám a počítá s tím. Druhá lekce Ježíšovy školy modlitby rozhodně není pro „měkkoty“.
Nejde tedy o to, že bychom snad mohli nebo měli tento svět opustit. Jde o to, abychom od tohoto světa nečekali to, co nám dát nemůže: plnost dobra, plnost lásky, plnost síly k dobrému životu a věčnou blaženost. Kdybychom toto čekali, tak bychom se prostě mýlili. Tento svět sice je Božím dílem, ale Božím dílem, které v mnohém pokazil lidský hřích. Dokonalým Božím dílem, které můžeme v tomto světě najít, je jen Ježíš, Boží Syn, ten, který byl počat z Ducha svatého. O něho je třeba se plně opírat. A svět? Ten není "na odpis", jak třeba často míní Svědkové Jehovovi. Svět je pole, na které nás Bůh poslal hospodařit. Je to stavba, na které máme pracovat podle Božích plánů. Je to něco, zač máme také odpovědnost. Dívat se na svět svrchu, jen jím pohrdat a nijak se o něj nestarat, je stejně nekřesťanské, jako uctívat svět coby božstvo. Jsou to dvě krajnosti, které je třeba vyloučit. Křesťan je pozván k tomu, aby byl uprostřed světa Božím člověkem, Božím dítětem. Toto poslání můžeme v síle Ducha svatého naplňovat. Ježíš to od nás chce, a on sám nám to také umožňuje.
