Svátek Proměnění Páně B
Při oslavě Syna člověka na hoře Tábor vzplanulo mohutně božské Slunce před dočasným pohlcením tmou utrpení a smrti. Svatí Otcové pokládali toto Proměnění za jeden z největších divů potvrzující božství Ježíše Krista. V liturgii se toto proměnění během liturgického roku připomíná dvakrát: na druhou neděli postní a v tento dnešní svátek.
Svátek Proměnění Páně byl odedávna slaven na Východě a v některých diecézích Západu 6. srpna. Slavnost se stala také slavností votivní: když právě 6. srpna 1457 dorazila do Říma zpráva, že křižáci pod vedením Jana Hunyadiho a svatého Jana Kapistrána porazili islámské agresory u Bělehradu, nařídil papež Kalixt III., aby tento svátek byl slaven v celé církvi. Mnohé chámy, které byly zasvěceny Nejsvětějšímu Spasiteli, přijaly tento svátek jako svou slavnost titulární.
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=svatek-promeneni-pane
"Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?"
Mk 9, 2 - 10
Lukáš naznačuje, že k proměnění došlo na vysoké hoře a během modlitby. Ve starověku si lidé všeobecně mysleli, že právě na horách mají k bohům blíž. Vždycky jsem to považoval za představu velmi naivní - neboť předpokládá, že Pán Bůh je někde vysoko v oblacích. Ale loni jsem při jedné vysokohorské túře pochopil, jak to může být pravdivé. V horách si totiž člověk uvědomí, jak je on sám malý a nicotný. Majestát hor ho vede k pokoře a krotí jeho pýchu. Zatímco na rovině si člověk staví velkolepá města, jakmile vystoupí do hor, je i dnes rád, když se odtud v pořádku vrátí. Na horách má tedy člověk k Bohu blíž ne proto, že je výš, ale proto, že tam pozná svou slabost a malost. Je proto dobré občas vyjít do hor, je dobré občas vzhlédnout ke hvězdám nebo postát chvíli na břehu moře - abychom si srovnali proporce a přestali sami sebe obdivovat. Díky za každou událost a situaci, která nás vede k pokoře a může nám tak ukázat cestu k Bohu
https://brno1.evangnet.cz/node/175
Svátek Proměnění Páně
EVANGELIUM
Mk 9, 2 - 10
To je můj milovaný Syn.
"Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž co by měl říci; tak byli ustrašeni.
Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!"
Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".
Milí bratři a milé sestry! Tento příběh je v evangeliu v mnoha ohledech výjimečný. Dává nám nahlédnout doslova do nebe! Zvláštnost okamžiku je navíc podtržena tím, že svědkem události není zástup ani Dvanáct apoštolů, ale pouze tři vybraní učedníci, kteří jsou událostí natolik zaskočeni, že o ní zpočátku nikomu nepoví.
Co se na té hoře vlastně stalo? Před Petrem, Janem a Jakubem se na chvíli otevřou nebesa a spatří Ježíše v jeho slávě. Může dnes člověk něco podobného prožít? Možná ano, ale rozhodně to nemá být cílem naší víry. Cílem víry je - jak čteme v závěru našeho příběhu - poslouchat Ježíše v každodenním životě. Proměnění je událost, která může naší víře pomoci ve chvíli nejistoty a pochybností. Ale usilovat o podobný zážitek bychom rozhodně neměli. Pokud něco podobného přijde, je to vždycky dar, milost a pozdrav - který přichází z té druhé strany. Neexistuje způsob, kterým bychom si mohli podobné zážitky navodit. Je pouze na Pánu Bohu, zda a kdy něco podobného prožijeme.
Okamžik proměnění je totiž možno považovat za velký předěl v Ježíšově životě. Až dosud tesař z Nazareta stoupal stále vzhůru. Věřilo v něj stále více lidí a konal jeden div za druhým. Uzdravoval nemocné a umírající, sytil hladové, utišil mořskou bouři. Všechno směřovalo k jeho slávě a všeobecnému uznání. Apoštol Petr to dokonce vysloví nahlas: „Ty jsi ten Mesiáš, který má přijít.“
Ale vzápětí přijde sprcha. Ježíš po tomto zdánlivém vrcholu obrátí a začne mluvit o svém utrpení, odmítnutí a smrti. Pro všechny je to naprosto nepřijatelné a nepochopitelné. Právě Petr, který poznal v Ježíšovi Mesiáše, je první, kdo ho od této nepochopitelné cesty zrazuje a nechápe, co to Ježíše napadlo. Mesiáš je přece vítěz. Král a Syn Boží. Nemůže trpět, nemůže být odmítnut, nemůže umřít.
Na hoře proměnění přichází chvíle, kdy se tak říkajíc začne lámat chleba. Dokud Ježíš každému dával, sbíhaly se k němu zástupy. Ale až ponese kříž, bude všem jen k smíchu nebo k pláči. Vždyť kdo by stál o víru, která musí projít utrpením. Kdo bude stát o víru, v níž nebude zázraků a vítězství, ale která se bude muset vyrovnat s hořkostí porážek, bolestí, ztrát a smrtí. Kdo se bude ptát po Bohu, který vypadá bezmocný, nebrání se a snáší ponížení odevzdaně jako ovce vedená na porážku? Kdo bude chtít věřit v ukřižovaného? Nikdo.
Ale přitom jen taková víra, která počítá i s utrpením a ponížením, může být opravdu silná a odolná. K čemu by nám byl víra, která slibuje jen samá vítězství? K čemu by nám byla víra, která se zhroutí po každém neúspěchu do víru pochybností? Víra, která by slibovala jen samé výhody, pohodu a vítězství by se možná dobře prodávala, ale nevydržela by víc než ponožky od Vietnamců. Byla by levná, ale bezcenná. Byla by jen planým slibem, klamavou reklamou a hezkou iluzí.
https://brno1.evangnet.cz/node/175
