Prosba za jednotu se považuje za jednu z nejdůležitějších závěrečných proseb Ježíšových, ze součást jeho závěti. Jistě právem. Ovšem s tím, že je jí třeba číst spolu s ostatními Ježíšovými "posledními přáními": "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření !" (Mk 16,15) a "Jděte, křtěte, učte." (srv. Mt 28,19-20). Teprve souhrn charakterizuje úkol Ježíšových učedníků - církve.
Druhým ústředním bodem této perikopy je Ježíšovo "chci" (V 24). Ježíš je ten, kdo chce především naši spásu, naše bytí u Boha, naše eschatologické sjednocení s ním. A on ví, o čem mluví, protože Ježíš Otce "poznal" (V 25), tedy má s ním to nejdůvěrnější společenství.
http://www.pastorace.cz/Kazani/7-nedele-velikonocni-C-Stul-slova.html
Ať všichni jsou jedno.
Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě,
tak i oni ať jsou jedno v nás,
aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
Jn 17, 20-26
Žijeme spolu… abychom mezi sebou zrcadlili, ba dokonce žili život samotné Trojice (Otcovu lásku k Synovi): abychom objevovali, jak Bůh orientuje a vede naše slova či skutky, jak zbožšťuje naše vztahy (nedivíme se někdy, odkud se bere tak nezištná láska toho bratra?).
Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení. Vždyť touha po jednotě vychází a uzrává z obnovy mysli, (2)((2/Srov. Ef 4,23.)) ze sebezáporu a ze svobodně tryskající lásky. Proto si musíme od Ducha svatého vyprošovat milost upřímného sebezáporu, pokory, vlídné služby a bratrské velkodušnosti vůči druhým:
Toto obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazývat duchovním ekumenismem.
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_decree_19641121_unitatis-redintegratio_cs.htm
7.
neděle velikonoční
EVANGELIUM
Jn 17,20-26
Ať všichni jsou jedno!
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."
Jsou dvě základní polohy, v kterých se jednota
uskutečňuje:
jednota v pravdě a jednota v lásce.
Zdá se, že je to poměrně jednoduché. . .
Přikloníme se prostě rozumem a vůlí tam, kde je pravda, a pravda nás osvobodí k lásce. To je model, který všichni dobře známe; bohužel většinou pouze uvnitř svých církví a vyznání. . . Kristova prosba za jednotu se tak často chápe jako prosba za utužení či utvrzení našich vyznání. . . Zdá se mi však, že o to našemu Pánu nejde. Jemu se jedná o víc než o sebepotvrzení; nejde mu o částečnou katolicitu, o katolicitu jedněch proti druhým, hovoří zde o dokonalé jednotě! Jako by nás něco trhalo na kusy, když si připustíme myšlenku, že bychom měli z lásky k .jinověrcům" něco slevit ze své pravdy. Ale co když je tato myšlenka, kterou si tak obtížně připouštíme, tvrdou realitou?. . . My totiž jsme roztrženi, o plnost pravdy připraveni! Ať si namlouváme cokoli v jistotě svých pravd. A největší tragédií tohoto skandálu křesťanstva potom je, že není mnoho těch, které by toto rozdělení bolelo. . . Proto za nás necitelné Kristus prosí.
Nic se našemu Pánu neprotiví víc než slepý, který říká, že vidí, a nic jej nemůže bolet víc, než rozdělení církve - jeho vlastního těla. Vždyť na její jednotě závisí, zda svět uvěří, že On je ten Bohem poslaný. . . Mít společenství s Otcem a Synem v Duchu svatém, a nemít společenství s ostatními křesťany, kteří jako já vyznávají Trojici, není možné. . . .
Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim," říká Kristus. . . Ale v čem spočívá ta sláva? Jistě ne v oslavách, v jejichž pořádání se církev za svoji dlouhou historii stala mistrem. Ty mají smysl jen tehdy, když ukazují k hlubší poloze slávy. . . Je to podivná sláva, kterou Kristus dostal od svého Otce a kterou dává nám. . . Je to sláva utrpení, umírání a smrti. Je to sláva kříže. A zvláštní je, že kdykoli je církvím umožněno odpočinout si od této slávy, kdykoli je nám dáno o ní pouze hovořit, ale odmítáme ji nést, přestávají nás bratři zajímat. Zejména trpící bratři.
Tajemství jednoty je totiž známo pouze těm, kteří trpí rozdělením. Dokonalá jednota nespočívá pouze v jednotě nauky nebo v jednotě bohoslužebných forem nebo v jednotě odporu proti něčemu či někomu - ale v jednotě s Kristem trpícím v odmítaných, nemocných, hladových, bezejmenných, nenadaných, pohrdaných, ale také v jednotě s Kristem trpícím v slavných, zdravých, bohatých, přejedených a slovutných. . . S Kristem trpícím mezi těmi, kteří se stali majiteli pravdy, místo aby byli jejími služebníky, mezi těmi, kteří se stali otroky svých představ, pozic, úřadu, odpovědnosti. . . Jak snadno bychom dosáhli jednoty pod jedním praporem; jenom kdybychom se dokázali shodnout na barvě. Jak krásné by bylo stejně vyznávat, kdyby cenou za jednomyslnost nebyla ztráta svobody. . . Ten, kdo nejvíc miluje, ten má nejblíž k jednotě. . . A dokáže-li k tomu milovat tak, aby druzí poznali, že to myslí vážně, pak asi máme co do činění s tím, co mínil Kristus.
http://www.getsemany.cz/node/1743
