"Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."
Mt 22,34-40
JEDNA LÁSKA, DVĚ PŘIKÁZÁNÍ
Při čtení z knihy proroka Jeremiáše slyšíme: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.“ Prorok Jeremiáš zaslibuje, že přijde doba, kdy bude uzavřena nová smlouva. Nebude již platit ta, která byla uzavřena s otci. Starou smlouvou je míněna smlouva uzavřená s izraelským lidem, když vyšel z Egypta. Tehdy dostal Desatero na dvou kamenných deskách jako řád nového života v zaslíbené zemi.
Ale ani v nové době nepřestane Boží zákon platit.
Boží zákon vyjádřený v Desateru ve svém základě zůstává stále stejný a neměnný. Máme jej vytištěný v Bibli. Pokud je Boží zákon, Boží přikázání a Boží vůle pro nás jen něco vnějšího, někde napsaného, pak to nemá svou účinnost. Proto prorok Jeremiáš mluví o nové smlouvě, která nebude jen někde mimo nás napsaná, ale která bude v nás, v našem nitru, v našem srdci.
Naplněním zákona je láska.
Ježíš přichází a naplňuje proroctví Jeremiáše. Naplňuje Zákon svou láskou. Naplněním celého zákona je láska – láska k Bohu a k bližnímu. V lásce k Bohu a v lásce k člověku leží všechna přikázání a jsou naplněním všech proroků i zákona, závěrečným završením pro ty, pro které jsou všechny věci v Písmu napsány.
Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe.
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"
Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
V Bibli je mnoho příkazů typu: budeš – nebudeš, uděláš – neuděláš, v nichž už se nedozvíme nic o tom, na čem všecko stojí, přestože se tiše předpokládá, že čtenář o tom ví a že z toho základu žije. Ale zde se mluví přímo o onom základě. Tohle přikázání nikdo nemůže zneužít jako bič, kterým práská po hlavě lidi, co o Bohu nic nevědí. Nejde jím planě moralizovat. Ono je a zůstane pozváním do vztahu, které lze vyřídit jen těm, kdo byli Hospodinem vykoupeni. A proto je to první a veliké přikázání. My všichni jsme byli Bohem milováni dřív, než slunce zasvítilo. On nás stvořil z lásky a postavil nás do svého krásného stvoření, abychom z něho žili a zároveň je opatrovali a střežili. Od počátku z nás chtěl mít své obrazy, své protějšky. A když jsme se tomuto určení vzepřeli, nevzdal se nás. Vyvolil si Abrahama a Izraele, aby nám byli znamením, že lze žít jinak: s Ním, s Bohem, který vysvobozuje z otroctví smrti, a že pod jeho panstvím platí skutečně jiný, dobrý řád. Když Izrael neplnil své poslání a sám se stal lidem, který chodí v temnotách, tak Bůh nakonec poslal svého Syna Ježíše, zrozeného z izraelské Panny, aby On se stal tím, kdo nás přivede k Němu zpět, ať jsme židé nebo pohané. Vydal nám Ho do rukou a nechal Jej zemřít jako proklatého, aby ten odvěký terorista – smrt a hřích – už na nás neměl žádná práva. A stále znovu za nás bojuje, stále znovu nás obdarovává svobodou svých dětí a pokojem, který nic nemůže zničit. To vše si můžeme vyvolat, když slyšíme: Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Ten, kdo nás takhle zve, si zaslouží, abychom na Jeho vztah k nám a na Jeho skutky, jimiž On ten vztah projevil, odpověděli láskou, jež zahrnuje cítění, myšlení i vůli, celou naši bytost.
Zákon a Proroci. Protože zde se učíme odpovídat svými vztahy na Boží dílo, na Boží lásku k nám. Zákonu a Prorokům nejde o nic jiného, než být při tomhle směrovkou, a proto správně mluví právě k těm, kdo vstoupili do tohoto dvojjediného vztahu lásky. Jiným jsou knihou zavřenou.
Miluji Tě vroucně, Hospodine, moje sílo, Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, Vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k Tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade! Ty lid ponížený zachraňuješ, ale povýšené nutíš sklopit oči. Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Haleluja!!! (Žalm 18,2-3.28-29a)
Odpusť, že přesto nejsme schopni milovat tak, jak to od nás očekáváš. Prosíme, dej všemu svému lidu slyšící uši a vnímavé srdce, aby vzal vážně slova Tvého Syna o tom, co je největší přikázání, co je podstata Zákona i Proroků. Dej, abychom všichni přijali, že Ty nás vedeš k lásce a že láska k Tobě se prokazuje láskou k lidem a ke všemu Tvému stvoření. Prosíme, připodobni nás svému Synu, který se nenechal odradit od služby lásky lidskou nehodností, hloupostí a soběstředností. Užij si k tomu i zvěstování této neděle. Amen
Christ answers the question of which is the greatest of God's commandments
JEDNA LÁSKA, DVĚ PŘIKÁZÁNÍ
Jedna láska, dvě přikázání - je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 55 s odkazem na znění evangelia podle Matouše (Mt 22, 34–40 - viz výše) a Katechismus katolické církve (KKC) 2083 a 2196.
Nic nás nemůže odloučit od Boží lásky: Řím 8,38.39: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Boží láska je obětavá: Jan 3,16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
Boží láska trvá na věky: Žalm 136,1: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné.“
a) Láska k Bohu – první a největší přikázání(KKC 2083).
Cíl a smysl našeho života nepředstavuje jakákoli láska, nýbrž láska k Bohu. Jeho lásku máme uznat za naše nejvyšší dobro, v jeho lásce máme vidět jediný dobrý zdroj života, pramen štestí. Ježíš nás zve, abychom uznali, že žijeme díky jeho lásce.
Láska k Bohu se projevuje dodržováním Jeho přikázání: 1. list Janův 5,3: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“
A Láska Boží zákon zahrnuje. Mt 22,37–40: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“
Pán Ježíš shrnul celé Desatero do dvou přikázání. První – největší – přikázání v sobě ukrývá všechna čtyři první přikázání Desatera. Týkají se našeho vztahu s Bohem, tedy vztahy člověk - Bůh.
Jestliže opravdu miluji Boha z celého srdce, pak :
·nebudu mít žádnou modlu ani jiného boha před Hospodinem
·nebudu zlehčovat Boží jméno jeho lehkovážným používáním, vyslovováním
·budu respektovat jeho vůli a světit ten den, který On určil – protože toužím po jeho přítomnosti a požehnání, které mi obzvláště v tento den zaslíbil
Zcela obdobné je to s druhým největším přikázáním, které v sobě soustředí všech zbývajících šest přikázání Desatera, usměrňující naše mezilidské vztahy, tedy vztahy člověk - člověk.
Druhé přikázání je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe!(KKC 2196)
Milovat sám sebe je stejně důležitým přikázáním jako milovat bližního. Nemůžeme si zamilovat bližního, pokud nejprve nemilujeme sami sebe. Přikázání milovat sám sebe nás vybízí, abychom se pokládali za rovné s druhými. Přikázání nám říká: Udělej pro sebe to, co chceš udělat pro druhé. Přijímáme-li sami sebe, dáváme i svým bližním ten největší dar. Milujeme-li sebe, budeme s to milovat i je; budeme pro ně mocnou oporou; budeme schopni řešit rodící se konflikty a nedorozumění s klidem.
Jestliže opravdu miluji bližního svého jako sám sebe, pak:
·budu milovat své rodiče a mít je v úctě
·nebudu bližního nenávidět
·nebudu mu chtít ublížit rozbíjením jeho manželství
·nebudu jej okrádat
·nebudu jej pomlouvat a křivě proti němu svědčit nebudu mu nic závidět a přemýšlet, jak jej o cokoliv připravit.