Čtenářský koutek pro duši
Od 18. do 25. ledna se v mnoha zemích světa připomíná Týden modliteb za jednotu křesťanů. Na jižní polokouli, kde je leden obdobím dovolených, se tato iniciativa přesouvá na Letnice.
Usadil se v Kafarnau, aby se naplnilo,
Milé sestry, milí bratři,
kdybych chtěl dodržet moderní jazyk, tak bych dnešní příběh přirovnal programovému prohlášení Ježíšova učení. Obsahuje vše podstatné – jeho cesta do prostředí, kde jej neznají. Kde je tma a on přináší světlo. Jeho upozornění, co mají lidé dělat, aby se dostali do nebeského království. Nábor učedníků, aby rozšiřovali jeho učení. A zároveň je tam zmínka, že co jeho učení přináší, mimo jiné – tělesné uzdravení. Ale pojďme se na to podívat popořádku.
Ježíš přichází do země, která byla neprozkoumaná. Tam kde tehdejší svět spíše tušil temnotu, protože tam nevládl Bůh. To je překrásný obraz, který nám ukazuje, že Bůh se zjevuje v prostředí, kde bychom ho nečekali. V prostředí, které může působit na první pohled jako temné prostředí, kde se nedaří světlu. Jak se cítíme my, když máme pocit, že nám vše padá na hlavu, nic se nedaří. V rodině jsme rozhádaní, v práci to stojí za starou bačkoru, a ještě do toho začne zdraví stávkovat. V tu chvíli prostě nemyslíme na Boha. Možná maximálně mu začneme vyčítat, proč nás potkalo, co nás potkalo. Proč je tak nespravedlivý. Ale už si nepřipustíme, že za spoustu věcí si můžeme sami. On tam je neustále, jenom jej nevidíme. Je tam jak tichý a klidný pozorovatel, který čeká až jej objevíme. Až se obrátíme k jeho světlu, abychom viděli východisko z té naší bezútěšné situace. A v tu chvíli máme pocit, jako kdyby z nás spadla obrovská peřina, která nás tížila. Můžeme se nadechnout a zjistíme, že i za mraky svítí sluníčko. A přes celý obzor se klene duha na znamení Boží přízně.
Ve chvíli, kdy Ježíš přijde do této krajiny, tu hlásá – Čiňte pokání, neboť království Boží se přiblížilo. Co kdybychom změnili úhel pohledu od toho, „co vše musím udělat, abych se tam dostal“…? A namísto toho: „Co dělám a kam směřuje můj život?“ Úhel pohledu z onoho „musím“ na pohled „chci, tady a teď‘. V tu chvíli naše počíná dostane osobnější ráz a obrátí se pohled do našeho nitra. Je důležité, jaký jsem člověk uvnitř. Jak přijímám to, co mám před sebou. I když je to nějaké těžkost. Beru jako příležitost k růstu nebo jako forma trestu, protože jsem něco pokazil? Je to změna úhlu pohledu na náš život z trestu k příležitosti. A tím vstoupí do popředí otázka – Kam směřuje můj život? A tím také začneme vnímat Boží království tady a teď. Ne jako imaginární „věc“ která nastane až jednou, až skončí naše pozemská pouť. Vždyť království Boží můžeme zakoušet už nyní! Každým naším činem, každým naším skutkem. Každým úsměvem, veškerou krásou, kterou do našeho života posílá Bůh!
V tu chvíli můžeme zjistit, že nás Bůh povolává k nějakému úkolu, k nějakému činu. Stejně, jako Ježíš začal povolávat učedníky. On chtěl, aby všeho nechali a šli za ním. Ne někdy, ne až něco dodělají, ale HNED! Kolikrát se nám stalo a mám s tím bohaté zkušenosti, že se nám do některých rozhodnutí, činů nechce. Existuje krásné české přísloví – Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek. Někdy je samozřejmě žádoucí, abychom o tom všem přemýšleli. Je lepší být připraven. než být překvapen. I když se dnes hodně skloňuje slovo prokrastinace – to zní lépe než lenost. Ale v příběhu slyšíme to naléhavé – HNED! Nic se samo nevyřeší. Je nutná naše interakce, naše činy. A co kdybychom k tomuto opět změnili přístup a brali to jako příležitost k růstu. K poučení, co třeba příště nedělat. Náplast také raději strhnete rychle a ne pomalinku.
Víra začíná krokem do neznáme. Když věříme nevíme, kam nás to zavede. Můžeme si vzít příklad z minulosti, ale každý z nás si nese do života svůj příběh. Uděláme ten první krok – HNED a už nemůžeme jinak. To je to krásné a úžasné dobrodružství. Ježíš měl ve své době radikální požadavky – apoštolové Jakub a Jan opustili svého otce Zebedea. A nevíme co s ním bylo nadále. Jak žil, zda měl další rodinu, zda o něj bylo postaráno. V jiném textu zrazuje od uspořádání pohřbu vlastního otce. Dnešním pohledem se to nechápeme, ale jeho výzvu HNED si zapamatujeme, té rozumíme.
To vše nás vede k poznání, že Ježíšovo učení nemoralizuje, ale ukazuje. Nepřináší snadné řešení, ale uzdravení. Netrestá, ale přináší odpuštění a smíření. Dotýká se všech aspektů života, jako takového. Na nic si nehraje, ale bere vše tak jak je.
Přál bych nám všem, abychom našli odvahu řešit věci HNED a neodkládali. Abychom viděli světlo i tam kde je tma. A měli živou víru stále v srdci. Amen
Břetislav Tomáš Karal
