"Daj sa mi napiť!" (Jn 4, 7)Dnešné evanjelium nám dáva možnosť nazrieť na moc Božieho milosrdenstva a lásky. Keď Ježiš pri studni stretáva Samaritánku, odhaľuje jej minulosť: mala piatich manželov a teraz žije s mužom mimo manželského zväzku. Ale nerobí to preto, aby ju odsúdil alebo aby v nej vyvolal pocit viny. Skôr používa tieto dôverné informácie z jej života na to, aby jej ukázal, kým je.Ježiš chce dokázať žene, že nie je len Žid (Jn 4, 9), nie je len veľký muž, ako bol Jakub (4, 12), nie je len prorok (4, 19).
Ježíš jí odpověděl:
"Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat." Jan 4,5-42
On je Mesiáš a Spasiteľ sveta (4, 29. 42)! Chce jej ukázať, že nič z toho, čo urobila, mu nemôže zabrániť, aby jej ponúkol vodu života. Aký nádherný obraz sviatosti zmierenia! Táto žena prišla k Ježišovi a sama si nebola vedomá, aké bremeno nesie, aká je smädná a osamelá, ale odchádzala od neho nadšená a naplnená. Vedela, že jej hriechy sú odpustené a jej vina odstránená. Ochutnala živú vodu Ježišovho milosrdenstva a jej život sa zmenil!
A čo viac, nenechala si radostnú zvesť iba pre seba. Vrátila sa do dediny a vyzvala ostatných, aby išli a stretli sa s Ježišom.Presne na to je sviatosť zmierenia. Je na to, aby sme prišli k Ježišovi a dovolili mu vyslobodiť nás. Je na to, aby sme Ježišovi dovolili vyniesť naše hriechy na svetlo a zmyť ich. Je zakúsením Božieho milosrdenstva, ktoré nesmierne presahuje naše očakávania a natoľko nás premieňa, že sa chceme oň podeliť s každým, s kým sa stretneme.Bratia a sestry, všetci potrebujeme milosť sviatosti zmierenia. Všetci sa potrebujeme stretnúť s Ježišom a zakúsiť jeho nekonečné milosrdenstvo. Nezávisle od toho, aký ťažký je tvoj hriech -cudzoložstvo, potrat alebo dokonca vražda -, vedz, že Ježiš na teba čaká pri studni, pripravený dať ti vodu života. Skutočne neexistuje neospravedlniteľný prečin!
Pane Ježišu, potrebujem tvoju živú vodu. Príď a naplň ma svojím milosrdenstvo
"Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu." Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu." Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'." Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím." Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?" Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
Milé sestry, milí bratři,
připomínáme si třetí postní neděli. Ta je známá pod názvem Oculi – vycházející z žalmu Oculi mei semper ad Dominum – Mé oči stále hledí k Tobě Hospodinu. Tato neděle nás zve mít oči stále upřené k Hospodinu. Pak se znovu dokážeme vracet na správnou cestu. A občas nás ta cesta zavede do míst, která bychom předtím neviděli. Hospodinu můžeme důvěřovat ve všem, co nám pošle do cesty.
Dnešní vyprávění začíná popisem Ježíšovi cesty do Samaří. To už je samo o sobě nevídaná věc. Obyvatelé Samaří byli považováni za nábožensky nečisté. Uznávali pouze Pentateuch - tedy pět knih Mojžíšových, známé pod názvem Samařský Pentateuch. Byli tedy na okraji tehdejší společnosti. A Ježíš tam vstupuje a mluví se ženou. Tímto krokem nám ukazuje, že jeho učení se neváže na hranice. Není určeno jen, pro vyvolené, ale pro kohokoliv kdo bude naslouchat. A navíc ji žádá o pomoc - o vodu. V tu chvílí se staví do pozice prosícího - on je Syn živého Boha a žádá o vodu.
V tuto chvíli vystupuje v pozici potřebného a žádá o pomoc ženu. Nezačíná představení poučováním, představováním svých titulů, ale dává najevo svoji lidskost. Ježíš ji dává najevo, že kdyby věděla kdo je, sama by jej vyzvala, aby jí dal napít vody, která přináší život. Nejdříve nechápe a ptá se jej zda je větší než otec Jákob. A On jí odpovídá, že dá vodu, která přinese život věčný. Žena tedy chce, aby jí dal napít, aby nikdy neměla žízeň. Nejdříve nechápe a potom rozpozná tu správnou myšlenku. Víra roste od nepochopení k poznání pravdy.
Když jej žena chce tedy přijmout do svého života, tak Ježíš odhaluje její minulost. Tím dává najevo, že před Ním není zapotřebí cítit stud. Není nutné nic skrývat ze své minulosti. Naopak, když si přiznáme, že jsme se nechovali úplně správně, dokážeme tím, že na sobě chceme pracovat. Přiznání své chyby, je první krokem k osvobození. Už to není tajemství, které nás může tížit. Ježíš tím dává najevo - to, co jsi vykonala v minulosti, tě přede mnou neuzavírá. Přijímám Tě takovou jaká jsi. Dávám Ti šanci na věčný život.
Žena uvádí, že její národ uctívá Boha na hoře Gerizím a zbytek židovského národa říká, že jediné místo, kde je možné jej uctívat, je Jeruzalém. Ježíš jí odpovídá, že nezáleží na tom, kde jej uctívá, neboť přichází nová hodina, nový čas. Ona se dále utvrzuje, že přijde Spasitel.V tu chvíli se jí dává poznat a říká: „Já jsem to, ten, který s tebou mluví.“ Praví ctitelé budou uctívat Boha v Duchu a pravdě. Toto je další revoluční výrok, který nám sděluje, že uctívání není vázáno na jedno konkrétní místo. Najednou nejde o prostor, ale o vztah. Můžeme chodit do kostela každou chvíli, ale naše srdce může být kamenné. Je zapotřebí nechat na sebe působit Jeho slova a rozbít kamenné hradby, které tomu brání. Možná si přiznat naše obavy, minulost. Toto vše nechat za sebou a dívat se do budoucnosti. Naučit se vyrůst na svých chybách.
Na Janově evangeliu je zajímavá jedna skutečnost, no je jich tam daleko více. Ale Jan se poměrně často věnuje výroku - Já jsem (ego eimi). Jedná se o zdůraznění Ježíšovy identity. Zvláště v případech, kdy je nutné ukázat, kdo je, jaký je jeho statut. V tomto příběhu se nedává poznat učedníkům, vedoucím představitelům tehdejší společnosti. Ale člověku na okraji společnosti - ženě. A tato žena se stala jednou z prvních misionářek. Protože odhodila džbán a běžela do města. Kde vyprávěla co zažila, kdo ji oslovil a lidé jejím slovům uvěřili. Kéž bychom měli dar výřečnosti jako tato žena. Kéž bychom každodenním svědectvím předávali Jeho radostnou zprávu a naději.
Celý příběh je o překračování hranic. Vykročení z naší komfortní zóny. Důraz na přijetí naší minulosti, ať je jak chce bolestivá. Cesta víry není jednoduchá, ale pokud zaměříme svůj zrak na Boha, nohy nás povedou správným směrem. A i kdybychom zabloudili, On nás znovu přivede na cestu. Dovolme si věřit. Amen
