Čtenářský koutek pro duši
Marek dokresluje vazbu mezi manželstvím a dětmi. Evangelium má dvě části: poučení o nerozlučitelnosti manželství a Ježíšovo požehnání dětem. V obou textech se Ježíš zjevuje jako pravý člověk a jako ten, kdo odkrývá pravé lidství: zjevuje hloubku manželského vztahu a něžnost i pozornost k dětem, které byly na okraji tehdejší společnosti.
http://www.pastorace.cz/Kazani/27-nedele-v-mezidobi-B-Nove-srdce-nove-spolecenstvi.html
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se
muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do
úzkých.
Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?"
Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a
rozvést se. Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho
srdce vám napsal tento příkaz.
Mk 10, 2-16
I když uvedená zásada je jasná, praxe je mnohem složitější. Především v tom, že manželství je záležitostí dvou lidí - a proto nestačí jen "dobrá vůle" (přesněji dobré, nové srdce) jednoho z partnerů. A navíc - i když je zpočátku jasné rozhodnutí a touha žít jako "nový člověk" (obnovený Kristem) pro druhého, časem ten prozářený krásný vztah začíná šedivět. A s tím ruku v ruce přicházejí myšlenky na odchod od "šedivého" (a nezajímavého) partnera.
Samozřejmě není možné poskytnout jednoduchý recept na vyřešení takových manželských krizí. Nicméně ve světle dnešního evangelia je možné nabídnout určitou cestu. Pokud je rozvod plodem tvrdého srdce (samozřejmě ponecháváme teď stranou náležité rozdílné hodnocení konkrétních případů), pak nerozlučitelnost je plodem srdce nového a obnoveného. A jaké jsou projevy tohoto nového srdce? Na pomoc nám přichází sv. Jan Zlatoústý. Tento moudrý učitel církve v jednom kázání (na Ef 5,21n.) radí, aby muž oslovoval manželku něžnými přívlastky (a ne pouhým jménem). V její přítomnosti má setrvávat raději než v přítomnosti jiných lidí. A ženě dává pro změnu radu "nedeptat" manžela ("ty jsi ale zbabělý lenoch!"), nesrovnávat ho s úspěšnějšími sousedy ("podívej se, jak on prosperuje, jak se stará o rodinu"). Dalo by se pokračovat v tomto výčtu, ale snad jako "základní pravidlo" poslouží Augustýnovo "miluj a čiň, co chceš". Láska k druhému totiž sama naučí, jak se chovat.
http://www.pastorace.cz/Kazani/27-nedele-v-mezidobi-B-Nove-srdce-nove-spolecenstvi.html
27.
neděle v mezidobí
EVANGELIUM
Mk 10, 2-16
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se. Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však ( Bůh ) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství." (Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo ne-přijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj
aneb
ateisti, hurá do kostela!
Možná se teď pustím na tenký led, ale téma, které teď otevřu se na mě hrne z mnoha stran. Hned na začátku musím předeslat, že jsem ateista, kterej někdy dokonce i bere slovo boží nadarmo (např. “To je boží!”).
Do kostela chodím buďto na koncerty a nebo na půlnoční. A na půlnoční mám někdy co dělat, protože už je tam na mě všech těch svatejch nějak moc. Přece jen jsem ale zjistila, že mám k té nadpřirozené, neviditelné a vševědoucí bytosti asi trochu respekt. Ani ve snu by mě totiž nenapadlo, hnát se kvůli svatbě do kostela.
Ano, svatba v kostele je možná krásná. Ale ti, kteří do kostela chodí i za jiným účelem, ji tam jistě nedělají pro ty vysoké malované stropy, klenby a varhany. Ono to totiž má i jakýsi hlubší význam, víme? A proto si říkám, budiž svatba v kostele ponechána těm, kteří skutečně věří, byli k tomu vedeni od mala, nebo si k Bohu nějakou svojí cestu našli.
Ale co to má do prčic znamenat, když se dva ateisti berou v kostele? Ano, vím, že jeden z páru musí být pokřtený, ale nalijme si čistého vína – křest ještě nezaručuje víru. Oba dva snoubenci svorně navštěvují pár měsíců před svatbou faráře, přikyvují mu na to, čemu vůbec nerozumí a za domácí úkol si čtou bibli.
Připadá mi, jako kdyby byl najednou kostel nějakým prodejním artiklem, něčím jako adidas mezi všema ostatníma teniskama. To nevadí, že nesportuju. A nevadí, že nemají mojí velikost. Já chci adidasky, protože jsou přece tááák pěkný. Udělám s nima jednou parádu před kamarádkama a pak šup s nima do popelnice. Nebo na aukro.
Vážení, vězte, že církevní sňatek na aukro nehodíte. A myslím, že ani na e-bay. Nebo máte jiný názor?
