Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. 1. 2014

Liturgický obsah tohoto svátku zcela zaclonil folklórní prvek, prvek lidové zbožnosti: svíce, která chrání člověka před neštěstím, hromnička, která ochraňuje před hromem nebo zahání zlé vlky. Taková lidová víra dokonce takto tradičně označovala katolický svátek Uvedení Páně do chrámu  (dříve  Očišťování  Panny  Marie)  jako  „Hromnice“  (v  Polsku  svátek  Matky  Boží Hromničné).   Tyto   lidové   aspekty   můžeme   skutečně   spojit   s dnešní   liturgií,   ale   jsou bezpochyby druhotné, dodatečné, nepodstatné. Hloubka podstaty liturgie tohoto svátku není v těchto lidových zvycích obsažena.

Liturgická  obnova  II.  Vatikánského  koncilu  vrací  tomuto  svátku  správný  význam.  Zásadní změnou  je  to,  že  den  2.  února  není  svátkem mariánským,  ale svátkem  Páně,  a tak  figuruje v liturgickém  kalendáři.  Proto  také,  pokud  2.  únor  připadá  na  neděli (jako  tomu  je  v tomto roce), má liturgie tohoto svátku přednost před liturgií neděle. To je ostatně obecná zásada, že svátky Páně připadající na neděli mají přednost před liturgií dané neděle.
Správný název tohoto svátku je svátek Uvedení Páně do chrámu. Ale je ještě jiný, starodávný název,  sahající  do  prvních  staletí  křesťanství.  Uchoval  se  v liturgii  východní  církve  –  je  to hypatante,  tzn.  setkání    (zde  jde  o  setkání  Krista  a  jeho  matky  se  Simeonem  a  Annou v chrámě.  Jde  o  setkání,  ke  kterému  dochází  v chrámu,  setkání  s Kristem Spasitelem, Veleknězem, Prostředníkem.
 
Lk 2, 22 – 40

Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."

 

simeon-a-anna.png

 

Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.  

 
Pred sebou spoznávame starca Simeona a Annu, ktorí držia dieťa Ježiša. Oni ako zástupcovia starej generácie, Ježiš ako novota života.
 
Po bokoch obrazu vidíme dva stĺpy Simeona a Annu, ktoré naznačujú Jeruzalemský chrám, kde bol Ježiš obetovaný Otcovi. Je to preto, aby sme si uvedomili, že toto všetko sa deje v chráme nášho srdca! A nakoniec nenápadný symbol: dva holúbky. Priniesol ich Jozef s Máriou ako to, čo bola ich chudobná rodinka schopná darovať. Avšak, pripomeňme si, že Simeon tu Márii predpovedal meče bolestí, ktorými bude ďalej naplnený jej život. Ona, ktorá priniesla málo je povolaná nakoniec dať všetko.
 
Ktovie, koľko dní a rokov čakal Simeon pri Jeruzalemskej bráne, pozeral na mladých rodičov, ktorí prichádzali do chrámu s novonarodeným dieťaťom. Ale nevzdával sa. Za tie roky sa prehlbovala jeho viera. Tu sa jeho očakávanie naplnilo. Som otvorený ako Simeon, aby svetlo preniklo moju dušu, aby prežiarilo moju temnotu?
 
 
 
 
Svátek
Uvedení Páně do chrámu
 
4. neděle v mezidobí
 
Simeon ho označuje ako „svetlo na osvietenie pohanov“ (Lk 2,32) a zvestuje prorockými slovami jeho najvyššiu obeť Bohu a jeho konečné víťazstvo (porov. Lk 2,32-35). Je to stretnutie dvoch zákonov, Starého a Nového. Ježíš vstupuje do starobylého chrámu. On, ktorý je novým Chrámem Božím, prichádza navštíviť svoj ľud, zavŕšiť poslušnosť zákonu a zahájiť posledné časy spásy.
 

hromnice.png

 
Je zaujímané pozorovať zblízka tento vstup dieťaťa Ježiša do veľkolepého chrámu, do ktorého prichádzajú mnohí ľudia, zaujatí svojimi záväzkami: kňazi a leviti, ktorí sa striedajú v službe, početní zbožní pútnici, tužiaci stretnúť sa so svätým Bohom Izraela. Nikto z nich si však ničoho nevšimne. Ježíš je dieťaťa ako iné, prvorodeným synom dvoch veľmi jednoduchých rodičov. Ani kňazi nie sú schopní spozorovať znamenie novej a osobnej prítomnosti Mesiáša a Spasiteľa. Iba dvaja starí ľudia, Simeon a Anna odhaľujú veľkú novosť. Vedení Duchom svätým objavujú v tomto dieťati dovŕšenie svojho dlhého očakávania a bdenia. Obaja rozjímajú nad Božím svetlom, ktoré osvecuje svet a ich prorocký pohľad otvára budúcnosti - zvesti o Mesiáši: „Lumen ad revelationem gentium!“ (Lk 2,32). V prorockom postoji dvoch starých ľudí je celý Starý zákon, ktorý vyjadruje radosť zo stretnutia s Vykupiteľom. Simeon i Anna vytušia, že toto dieťa je tým dlho očakávaným.

http://www.farnostokolicne.sk/clanok/homilia-benedikta-xvi-pocas-vespier-na-sviatok-obetovania-pana

 
EVANGELIUM
Lk 2, 22 – 40
 
Moje oči uviděly tvou spásu

 
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě ho-loubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé po-dle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako zna-mení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pro-nikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a slou-žila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam prá-vě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně,. vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
 
 
Ježíšovo setkání se Simeonem a Annou v Jeruzalémském chrámě se zdá být symbolem vyšší a univerzálnější skutečnosti – lidstvo se setkává se svým Pánem v církvi. Na začátku jsme naslouchali slovům proroka Malachiáše, který předem ohlašoval toto setkání: „Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.“ V chrámu rozpoznal Simeon v Ježíšovi očekávaného Mesiáše a prohlásil ho za spasitele a světlo světa. Pochopil, že od tohoto okamžiku se o osudu každého člověka bude rozhodovat podle postoje, který zaujme ve vztahu k Němu; bude ustanoven k pádu nebo ke vzkříšení. Jak řekne Jan Křtitel – drží v rukou lopatu a pročistí dobré zrno od plev (srov. Mt 3,12).
Stejná věc se opakuje také dnes, ovšem v jiných rozměrech; v novém chrámě Božím, kterým je církev, se lidé „setkávají“ s Kristem, učí se ho poznávat, přijímají ho v eucharistii, stejně jako ho vzal Simeon do své náruče. Jeho slovo se zde stává světlem pro nás a jeho tělo je silou a pokrmem. Tuto zkušenost ostatně prožíváme každou neděli – pokaždé probíhá skutečné setkání mezi námi a Bohem. Dnes je tato zkušenost obohacena tím, že překračuje hranice kostela a je zvláště vyzvednuta symbolika svátku. Průvod, ve kterém dnes společně kněží a věřící s rozžatými svícemi a se zpěvem vstoupili do chrámu, byl znamením cesty vstříc Ježíšovi, volajícímu nás z nitra svého chrámu církve, v očekávání, že mu jednoho dne půjdeme vstříc při věčném Hypapanté, kdy nás on „uvede“ a představí svému Otci.
Dostali jsme se tedy k druhému názvu a druhé symbolice svátku Hromnic – svátku světla. Proč právě dnes tolik vyzvedáme tematiku světla? Co znamená, že si přineseme domů malou svíci nijak vysoké ceny? – O významu této skutečnosti jsme slyšeli mnohokrát vyprávět, ale možná jsme jí ještě nikdy zcela neuvěřili nebo ji nepochopili. Musíme se stát světlem světa; nikdo si nezapaluje lampu proto, aby ji ukryl pod postel, a tudíž ani Kristus nezažehl naše světlo ve křtu proto, abychom ho drželi hezky skryté někde stranou, ale abychom jím svítili ostatním, kteří jsou s námi.
My křesťané nikdy neuděláme dost proto, abychom odstranili dvojí nedorozumění. První – omyl, že nám bylo světlo víry dáno jenom proto, abychom jím svítili na naši vlastní cestu, bez jakéhokoli zájmu o druhé. Druhé – domněnka, že naše víra je jako svíce, kterou rozsvěcujeme, když přijdeme do chrámu, ale jakmile vyjdeme ven do běžného života, hned ji schováváme.
Kolik poctivého zpytování svědomí je potřeba? Co jsme to udělali s naším světlem? Co se stalo s naší svící zapálenou ve křtu? Mohl si jí vůbec někdo všimnout? Mohl se u ní vůbec někdo zahřát? – Ježíš řekl, že přinesl na zem oheň (srov. Lk 12,49); jistě to nebyl materiální oheň, co pálí a ničí, ale oheň, který rozehřívá – oheň lásky. Musel pracovat na velkém rozmrazení světa ochromeného mrazem egoismu a nenávisti. Jeho život byl plamenem takového ohně; lidé mu však umožnili zářit a zapalovat jenom krátkou dobu. Aby se plamen jeho světla mohl na zemi v čase usídlit na delší dobu, svěřil jej svým učedníkům, aby ho lidé mohli poznat.
Světlo, jež nám svěřil, není ničím jiným než přikázáním lásky: Milujte se navzájem; milujte i své nepřátele. Toto světlo by nám na našich životních cestách nikdy nemělo chybět. Měli bychom ho pokaždé nést z chrámu, abychom svítili „všem, kdo jsou v domě“, a těm, s nimiž prožíváme své dny.
Být křesťanem v evangelijním smyslu – tj. být světlem na svícnu – znamená snažit se chápat druhé osoby, počínaje od těch nejbližších, nemít na rtech jenom hořká slova kritiky a nesouhlasu se všemi, dokázat povzbudit i malé úsilí druhých o dobro. Světlem je ten, kdo se dokáže snížit k chudému a starému, kdo jej dokáže pochopit, zastavit se na okamžik a popovídat si s ním a naslouchat mu. Světlem je ten, kdo dokáže odpustit příbuznému, blízkému či kolegovi v práci. Takové světlo skutečně rozehřívá, protože je světlem lásky.
Jenom si však nedělejme žádné iluze. Láska je velmi obtížná, pokud se nejprve my sami necítíme být milováni. Eucharistie, kterou nyní slavíme, nám umožňuje prožít tuto lásku. Zakoušíme Pána, který nás miloval jako první, který nás přijímá takové, jací jsme. A právě to je okamžik, jenž nám pomáhá skutečně prožít svátek „setkání“.