24. 12. 2013
Umístěním svátku Svaté Rodiny do blízkosti Vánoc chtěla Církev zdůraznit význam rodiny. Tak je Svatá Rodina představena v nejdůvěrnější a nejšťastnější chvíli, jakou každá rodina zažívá při narození prvního dítěte. Tím se v nás posiluje vědomí hlubokého spojení situace Svaté Rodiny se situací našich rodin, že milost neruší přirozenost. Přes ovzduší tajemství, ve kterém se Ježíš narodil, Maria a Josef prožívali událost své rodiny podobně, jak je prožívají normální chudí manželé, kteří se mají rádi. I oni žili z víry a od hodiny k hodině objevovali Boží vůli.
Viz Sir 3,3-7.14-16
Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku.
Ježíš Kristus totiž jako první a jediný dokonale ctí svého Otce, čímž usmiřuje hříchy všech lidských synů a dcer. On, skrze něhož je všechno stvořeno (viz Kol 1,16), si vážil své lidské matky, čímž pro nás všechny nasbíral nesmírné poklady. On až do krajnosti projevil poslušnost svému Otci, a proto se my, neposlušné Adamovy děti, můžeme radovat nikoliv z dlouhého, ale z věčného života. A když je u nás Kristova nauka ve své plné síle (srov. Kol 3,16 – 1. čtení), když jsme si oblékli Ježíše Krista (viz Řím 13,14) a učíme se od něj (viz Mt 11,29), když žije on v nás (viz Gal 2,20), pak už nejsou žádná starozákonní ponaučení těžkým a neúnosným břemenem (srov. Mt 23,14), nýbrž jhem, které netlačí a netíží (srov. Mt 11,30), ale spojuje nás s Božím Synem, jenž se stal jedním z nás.
Svátek Svaté rodiny
V tomto evangelním vyprávění je důležité si všimnout, jak Josef skutečně vystupuje jako otec rodiny: stále znovu přijímá k sobě dítě i matku a pečuje o ně tváří v tvář novým životním okolnostem. Tento horizontální rozměr však vyplývá z jeho vztahu vůči Bohu: přijímá Boží pokyny skrze anděla a poslušně podle toho jedná. V tom se podobá své manželce Marii. I on se tedy projevuje jako pravý učedník, který slyší Boží hlas a podle toho jedná
EVANGELIUM
Mt 2, 13-15. 19-23
Vezmi dítě i jeho matku a uteč do Egypta.
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'
Při nedávné návštěvě České republiky, v roce 2009, se Svatý otec Benedikt XVI. zastavil v kostele Pražského Jezulátka. Tam, u té půvabné sošky maličkého Krále, který už po staletí okouzluje lidi mnoha národů, řekl pokorná, ale prorocká slova:
„Tato soška Jezulátka obrací naši mysl k tajemství, kdy se Bůh stal člověkem a 30 let žil ve skromné rodině z Nazareta, kde se těšil laskavé péči Marie a Josefa“. A dodal: „Myslím na vaše rodiny a na rodiny po celém světě, na jejich radosti i starosti. Mějme zvláště na mysli ty mladé rodiny, které stojí mnoho úsilí zajistit bezpečí a důstojnou budoucnost svých dětí. Modlíme se za rodiny v obtížných situacích, za rodiny zkoušené nemocemi a bolestmi, za rodiny v krizi, za rodiny rozvrácené nebo trápené nesvorností či nevěrou. Všechny je svěřujeme svatému Božskému Dítěti, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný rozvoj společnosti a budoucnost lidstva.
Pro rodinou je jedna nesmírně důležitá věc, a to je modlitba. Jak spolu souvisí rodina a modlitba? Především tak, že modlitba má svůj zrod právě v rodině. Rodina je určitě první školou modlitby. Děti se už od nejútlejšího věku, tak jako to vy mnozí velmi dobře děláte, mají se učit chápat Boha. Od nejútlejšího věku, od mateřského klína bych řekl, a uctívat ho. Z toho co si člověk osvojí v rodině z této oblasti modlitby, žije potom nebo může žít člověk po celý svůj život. Jak se někdo nenaučí modlit se v rodině, bude se mu později tato prázdnota těžko překlenovat. Je známo, že podstatné je to, co si z Božského, nadpřirozeného osvojí děti právě v prvních třech letech svého života. A proto je potřebí se starat, nejen… – a to zvláště v těch prvních časech života, ale stále. Evangelizace budoucnosti člověka tedy z velké části závisí na rodině, na té domácí církvi. Když Ježíš říkal, že je potřebí se modlit, řekl: „Když se modlíte, nemluvte mnoho slov“. A jindy zase řekl: „Modlete se stále, ustavičně…“. Každá rodina by se měla řídit oběma těmito směrnicemi.
U Rodinného krbu
Znám rodinu, kde nemají televisi. Místo ní je v centru prostorného obýváku spojeného s jídelnou a kuchyní krb, který přímo zve sesednout se okolo, vyprávět si nebo předčítat ostatním, či se společně modlit. Světlem prozářený dům s výhledem daleko do kraje je plný dětí. Hmatatelný primát života slovu rodina navrací svůj smysl v pojmu rodit, stejně jako v pojmu rodiče. Dům této rodiny je oáza duše, je prostor, kde lidské limity nebrání Bohu růst. Nabývají smyslu slova Angela Silesia: „Wird Christus tausendmal zu Bethlehem geborn und nicht in Dir; Du bleibst noch ewiglich verlorn. – I kdyby se Kristus tisíckrát v Betlémě narodil, a ne v Tobě, zůstal bys na věky ztracen.“ A Nicolaj Berdjaev s jemu vlastní živelností dosvědčuje: „Nezajímá mě historický Ježíš, ale jen Kristus víry v mém nitru.“
Ježíš to všechno věděl. A je celkem jedno, jestli hned, či do toho poznání dorostl. Když viděl, do čeho jde, nestáhl se zpět, protože právě proto se narodil. Na východních ikonách spatříme matku ukládat své dítě ovinuté pohřebním plátnem do sarkofágu, zatím co na Západě jakoby z hlouby doby postní zaznívá Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše. Roste v nás poznání, že „Bůh přijal tělo z Marie Panny“ jen z jediného důvodu: aby mohl za nás zemřít. Zemřít však znamená narodit se: pro nás, v nás a spolu s námi – pro nebe!
