15. 4. 2014
Velký pátek je dnem největšího církevního smutku. Výrazněji snad nemohla církev vyjádřiti svoji bolest než tím, že nikde na celém světě dnes neobětuje oběti mše svaté. Církvi, pohřížené v rozjímání bolestné oběti vykupitelské, nezdá se vhodným, aby nekrvavým způsobem obnovovala oběť v posvátné výročí dne, kdy Kristus krvavě se za nás obětoval…
Nikdy nezačíná bohoslužba tak bolestně jako dnes. V zesmutnělých prostorách chrámu pohříženo vše v bolestné ticho. Hlas zvonů nesvolává k dnešní bohoslužbě. Varhany mlčí. Žádné světlo nehoří na oltáři obnaženém, zbaveném ozdob. Jen kříž zahalený černou rouškou tyčí se na posvátném obětišti… V tichu, bez světel, bez incensa ubírá se kněz neb biskup s přisluhujícími v bohoslužebném rouchu barvy černé k obnaženému oltáři… Došedše k oltáři, vrhají se všichni mlčky na tváře. Takový introit nemá žádná bohoslužba v církevním roce. Jako by Církev neměla slov, jimiž by zahájila bolestnou oslavu velikého tajemství vykupitelské smrti Kristovy. Je to otřásající adorace kříže kalvarského, k němuž dnes všechna pozornost obrácena. Toto pokorné, kající, němé holdování vtělenému Bohu za vrcholný čin jeho lásky je vskutku úchvatným úvodem k obřadům, jež následují. Symbolicky připomíná bezútěšný stav lidstva před vykoupením.
Velkopáteční obřady patří k nejvelkolepějším útvarům liturgie. S myšlenkového hlediska je liturgie velkopáteční čtyřdílný stupňovitě prohlubovaný obraz nejdůležitějších událostí v dějinách člověčenstva. Nejprve rozjímáme vykupitelskou smrt vtěleného Boha v podání starozákonních proroctví, pak ve světle historických zpráv evangelií, nato v dramatickém náznakovém zpřítomnění a posléz v milostiplném duchovně-reálném předvedení (třebas bez nejsvětějšího úkonu proměnění).
EVANGELIUM
Jan 18,1-19,42
Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: "Žízním." Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu j i k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: "Dokonáno je." Pak sklonil hlavu a skonal.
Dnes stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové.
Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem - a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl.
Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem - a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl.
Pred pár dňami som sa bol prejsť v Mariánskom údolí. Padal úž súmrak. Okolo mňa prešli dvaja cyklisti. Jeden šiel na malom bicykli. Bol to asi 5 ročný chlapček. Bolo sympatické, ako usilovne točil pedálmi, aby udržal tempo s tým veľkým, ktorý bol zrejme jeho otec. O chvíľu zabočili k potoku. Keď som prechádzal okolo, videl som ako obaja čupia pod veľkým krížom, ktorý tam stojí, ozdobujú ho kvetmi a zapaľujú kahanec. Zrejme tomu mladému otcovi kríž niečo hovoril. A takýto krásny zážitok môže zostať chlapcovi na celý život. A to je nádej do budúcnosti, ak mladé generácie budú mať vzťah ku krížu ako k symbolu opravdivej lásky...
Velký pátek
/ Noc kříže /
Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo Bohu skrze bláznové kázaní spasiti věřící, poněvadž i Židé zázraků žádají, i Řekové hledají moudrosti. Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, Ale povolaným, i Židům i Řekům, Krista, Boží moc a Boží moudrost. Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé a mdloba Boží jest silnější než lidé. (1 Korintským 1:21-25)
Neexistuje životní kříž,
který by Pán nesdílel s nama.
Starobylá tradice římské církve vypráví o apoštolu Petrovi, že během Neronova pronásledování křesťanů utíkal z města. Na cestě potkal Ježíše, který kráčel opačným směrem než on, a proto se ho překvapeně zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Jdu do Říma, aby mě znova ukřižovali.“ V tu chvíli Petr pochopil, že má Pána následovat s odvahou až do krajnosti, ale zejména pochopil, že na této cestě nebude nikdy sám. Byl s ním stále ten Ježíš, který ho miloval až k smrti na kříži.
Ano, Ježíš se svým křížem kráčí po našich cestách a bere na sebe naše obavy, naše problémy, naše utrpení, i ta nejhlubší. Ve svém kříži se Ježíš spojuje s mlčením všech obětí násilí, které nemohou křičet, zejména těch, kdo jsou nevinní a nikdo je nebrání. Svým křížem se Ježíš sjednocuje s rodinami, které prožívají těžké chvíle, které oplakávají tragickou ztrátu svých dětí, jako v případě 242 mladých obětí požáru ve městě Santa María na počátku tohoto roku. Modleme se za ně. V kříži se Ježíš sjednocuje se všemi lidmi, kteří trpí hladem, ve světě, který si na druhé straně dovoluje přepych každodenního vyhazování tun jídla. Svým křížem se Ježíš spojil s mnoha otci a matkami, kteří trpí, když se jejich děti stávají oběťmi umělých rájů, jakým je droga; ve svém kříži se Ježíš spojuje s těmi, kdo jsou pronásledováni pro náboženské přesvědčení, pro svůj názor nebo jednoduše pro svou barvu pleti. Ve svém kříži se Ježíš sjednocuje se všemi mladými, kteří ztratili důvěru v politické instituce, protože vidí jejich egoismus a korupci, nebo ztratili důvěru vůči církvi, ba dokonce víru v Boha, kvůli nesrovnalostem života křesťanů a služebníků evangelia. Ježíš tolik trpí naší nedůsledností! Na Kristově kříži leží utrpení, lidský hřích, také náš hřích, a Ježíš přijímá toto všechno s otevřenou náručí, nese na svých ramenou naše kříže a říká nám: „Odvahu! Svůj kříž neneseš sám! Já ho nesu s tebou. Já jsem zvítězil nad smrtí a přišel jsem proto, abych ti dal naději a život (srov. Jan 3, 16).“
