Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. 3. 2012

 

ctenarsky-koutek.jpg

 

Čtenářský koutek pro duši

 

 

 První postní neděle nás vedla s Pánem Ježíšem na poušť, abychom lépe poznali sebe. Dnešní, druhá postní neděle, nás vede na horu Proměnění, abychom lépe poznali našeho Pána. Prosme nejprve, aby Bůh projasnil náš zrak, zaprášený všedností.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
 
 
První dvě neděle postní doby tvoří zvláštní celek, kdy se po tři roky čtou stejné úseky evangelia, na první neděli o pokušení Páně a na druhou o jeho proměnění. Středem pozornosti první neděle je Ježíš, který odolává v zápase se satanem. Evangelisté zařazují tento úsek před začátek Ježíšova veřejného působení, neboť je už zde vidět cíl: Ježíš jako velikonoční vítěz. Také druhá postní neděle tuto myšlenku přebírá a prohlubuje ji: k proměnění patří i předpověď utrpení. V jeho proměnění rozpoznáváme, co Zákon a Proroci dosvědčují: že utrpením s Kristem vstupujeme do vzkříšení. Takže v dvojhlasu dvou prvních postních nedělí zvěstuje ta první spíše Pána zápasícího, kdežto druhá vítězícího, Pána Velikonoc. Avšak oba tyto aspekty jsou zároveň obsaženy v obou těchto nedělích.

http://rkc-jestrebihory.pontte.eu/Dokumenty/postn%C3%AD-2-ABC.pdf

 

 
2.
 
neděle postní
 
 
Slova svatého evangelia podle Marka.
Mk 9, 2-10
 

To je můj milovaný Syn.

 

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.

Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.

Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.

Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".

 

Ježíšovo proměnění dává několika apoštolům na okamžik zřetelně poznat, kým Pán skutečně je. Tato zkušenost je má posílit ve víře před nadcházejícím Ježíšovým utrpením. V jakých okamžicích a v jakých situacích jsem poznal Pána v jiném světle? Kdy i já jsem naposledy byl jakoby na vysoké hoře, kde je klid, pravý nadhled a Boží přítomnost? Jak pravidelně se nechám Ježíšem na takové tiché místo zavést?
 
 
 
 
 
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Také se vám občas stává, že čtete knihu odzadu? Hleďte, začnete číst, děj se pěkně rozvíjí, všecko je v pořádku. Najednou jsou tam křivdy, zrada, nespravedlnost – a ve vás se začne pěnit krev. Ptáte se: To tak bude pořád? Obrátíte knihu na konec a podíváte se, jak to dopadne. Pak jste spokojeni, když to na konci dobře dopadne.
Toto si musíme připomenout, abychom dobře porozuměli dnešnímu evangeliu. Učedníci budou vidět Krista Pána trpět. To bude pro ně tajemství. Budou se ptát: Jak je to možné? Proto jim Pán Ježíš předem ukazuje, jak to dopadne. Slavné proměnění. Tak učedníci pochopili, že bolest a utrpení byly pro Krista Pána cestou ke slávě. A platí to i pro nás: utrpení vede i k naší radosti a oslavě.
 
 
A tak dříve, než je vedl na Kalvárii, zavedl je na horu Tábor. To bylo něco krásného! Učedníci viděli Krista Pána jinačího – obličej ozářen svatozáří, roucho bělostné, vznášel se nad zemí, a jejich srdce tak hořela, že si Petr přál, ať se čas zastaví: „Zůstaňme tady!“
Moji drazí, čas se však nezastavil. Sláva vždycky přijde až po utrpení. Napřed museli zažít Kalvárii. Proměnění Páně posílilo víru apoštolů předem, jako injekce – až bolest přijde, dívejte se dál, co bude potom. Na to si vzpomněl Petr i později, když už spravoval v Římě Kristovu církev. Věděl, že církev bude následovat Krista Pána v jeho křížové cestě i v jeho slavném proměnění. Měl radost, když křesťanů v Římě přibývalo, ale najednou začalo pronásledování. To bylo pro Petra veliké utrpení. Trpěl se svým stádcem a psal poslední dopis ve vězení: „Vzpomínám, jak jsme viděli Krista oslaveného na hoře. To nejsou pohádky, to byla skutečnost a vy čekejte oslavu taky.“ Jako by řekl vaše krev, která teče, je úžasně plodné semeno. Krev, která teče, je velmi dobrá závlaha pro Kristovu církev. Utrpení přišlo, ale po něm přišla sláva a svoboda.
 
Bratři a sestry, nyní se podívejme každý sám na sebe. Také v našem životě přijde utrpení, křížová cesta a Kalvárie. Moji milí, jedna mladá lékařka, plná ideálů, měla těžkou autohavárii. Přišla o obě nohy. Chtěla si zoufat, ale jak ležela v nemocnici jako pacientka, viděla ty, kteří na tom byli ještě hůř. A začala je těšit. Pak si řekla: To bude můj veliký úkol. Bůh mně odňal nohy, ale dal mi sílu, abych ty ubohé těšila. Budu jim říkat: Podívejte se na mě, jak jsem ubohá já, a přitom jsem šťastná. A budu měnit jejich utrpení v radost.
 
 Přátelé Boží, možná se nám zdá divné, že v postní době, kdy sledujeme Krista Pána na křížové cestě, se čte takové radostné evangelium. Ale ono je to dobře. Začátek knihy je bolestný, ale otočme dozadu, podívejme se a tam čeká radost a sláva. A tak se můžeme těšit, když na nás dolehne bolest a utrpení, slovy básníka:
Vzpomeň si, vzpomeň, když srdce bolí, na tiché šumění pšeničných polí. Vzpomeň si, vzpomeň, uprostřed zlého, na krásy života nekonečného! – od tohoto času až na věky věků. Amen.
 
Hora Tábor se nachází v oblasti Galileje, na východní hranici Jizre'elského údolí, 17 km západně od Galilejského jezera (jezera Kineret) a dosahuje výšky 575 metrů nad mořem. Židovský národní fond zde vysadil les.
Podle křesťanské tradice se na hoře Tábor událo Proměnění Páně které popisuje Nový zákon (Matouš 17:1-6; Marek 9:9-18; Lukáš 9:28-36), který však přímo nezmiňuje jméno hory. V průběhu Proměny promlouval Ježíš k Mojžíšovi a Elijášovi, který předpověděl jeho smrt. Na paměť této události byl na hoře později vystavěn kostel Proměnění Páně a františkánský klášter.
 

church_of_transfiguration_merged_pictures.jpg

  
Knihy španělského mystika Jana od Kříže jsou dnes celkem známé: mnoho lidí, nejen řeholníků, v nich hledá inspiraci pro svůj život. Jeho snad nejznámější knihou je „Výstup na horu Karmel“. Autor zde podává jakýsi návod, jak se dostat na vrchol karmelské hory, kde probíhá hostina „s tučnými hody“ ve společenství s trojjediným Bohem: tou cestou je trojí „nic, nic, nic“ („nada, nada, nada“). Abychom mohli dostat vše, máme se všeho vzdávat. I naše postní putování se dá přirovnat výstupu na horu Karmelu: anebo, možná přiléhavěji, výstupu na Golgotu, kde se v závěru postní doby máme setkat s Kristem ukřižovaným …a vzkříšeným.

Je dobrodružné zdolat horu pyšně se tyčící: stačí pohlédnout na ni, aby člověk zatoužil předvést své schopnosti, poměřit se s ní. A něco podobného je i s prožíváním postní doby, s výstupem na horu Golgotu: „sportovně založené typy“ možná přijmou výzvu postní askeze jako možnost překonat sebe, své schopnosti, své staré návyky --- zkrátka trochu jako sportovní výkon, spartakiádu. Jiné typy, ty obětavé, přijmou stejnou výzvu jako šanci „se zcela vydat, strávit“, obětovat sebe sama bez ohledu na únavu. Jako šanci konečně zcela zapomenout na sebe.

Každý výstup na horu je namáhavý a vyžaduje úsilí. Ale ještě důležitější je vystupovat s horským průvodcem, který zná cestu. Bylo by totiž pošetilé chtít se vydat sám. Pokud přijmeme postní snažení vážně, možná se dopustíme malého (či velkého) omylu: budeme chtít „vykonat vše potřebné“ naplno a sami, i když se zaťatými zuby: přece ukážeme Kristu, že jsme stoprocentními křesťany, ne? A v návalu tohoto nadšení zapomeneme, že takový přístup nepovede k cíli. K výstupu totiž potřebujeme průvodce: aby nám ukázal cestu, aby nám podával ruku na neschůdných a nebezpečných místech. Třeba si to ani neuvědomujeme, ale někdy jsme tak naplněni „svatým nadšením pro věc“, že nepočítáme ani s Kristem, s jeho vedením: přece známe cestu sami, církev nám jasně předkládá a říká, jak prožít postní období. Ale tak jednoduché to není: každý z nás potřebuje svého osobního průvodce, který upozorňuje na úskalí, na chybné kroky – kterých si nejsme ani vědomi. Někdo z nás třeba přecení či podcení půst, jiný modlitbu, jiný „odloučenost od druhých“ a konečně jiný „sebevydání pro druhé“. Snadno se odchýlíme příliš nalevo nebo napravo: a proto potřebujeme Krista – průvodce, který nás upozorní a vrátí na správnou cestu. Stále znovu máme pozorně naslouchat jeho slovu evangelia a nechat se usměrnit, přesměrovat …
 
 
/                 rel_ed.jpg                 
 
 
 
Píseň pro děti