ADALBERTI - ARMÁDA DUCHA SVATÉHO

 

 

 

V evangeliu jsme slyšeli dramatické vyprávění: „Tak veliká byla důvěra lidí v Ježíšovu pomoc, že rozeberou i střechu, aby k němu dopravili toho, kdo pomoci potřeboval. Pomoc, záchrana, uzdravení, osvobození, to vše je tam, kde je Ježíš.

   Kolik problémů by se vyřešilo, kolik nervů dnešních lidí by se ušetřilo, kdyby i oni pochopili, že se vyplatí tlačit se do těch dveří, kde Ježíš káže.

   Ale lidé naší doby se tlačí u jiných dveří, tam, kde zní píšťalky rozhodčích, kde zní hlasy populárních zpěváků. Docela marné to také není. Tam na své problémy na dvě hodiny zapomenou. - Ale jejich vyřešení tam bohužel nenajdou.

   Odpuštění hříchů za časů Ježíšových... To byla právě věc, která elektrizovala současníky Ježíšovy: je to ten, který nás vyvede z omylů, z vin. Hlásá odpuštění hříchů. On sám je odpuštění, on sám je cesta.

   Jak neslýchaně, neuvěřitelně to vše znělo tehdejším lidem, vidíme z toho, jak na to reagovali. Farizeové zuří pohoršením: On se rouhá Bohu! Prostí lidé jsou bez sebe radostí: Něco takového jsme ještě neslyšeli! On odpouští lidem hříchy!

   Odpuštění hříchů dnes... My, dnešní lidé, ovšem sotva upadneme do nadšení při naslouchání dnešnímu evangeliu. A stejně klidně a nevzrušeně budeme po kázání při kredu odříkávat, že věříme v hříchů odpuštění. A stejně klidně a bez vzrušení odcházíme ze zpovědnice.

   Co způsobilo tuto naši studenokrevnost? Jednak nemáme živou představu Boha Otce, proto jsme otrlí proti svým hříchům nelásky. Jednak to zavinila formalistická rutina našeho zpovídání, která vyprázdnila všechen obsah té svátosti. Zůstala z ní jen slupka obřadu.

  

 

 

Mahátmá Gándhí píše ve svém životopise: „Bylo mi 15 let a dopustil jsem se krádeže. Měl jsem dluh, a tak jsem doma ukradl zlatý náramek, abych mohl dluh zaplatit. Brzo jsem pochopil, co jsem vyvedl, ale když jsem stál před tatínkem, nedokázal jsem hanbou otevřít ústa, abych se přiznal.

   Tak jsem své doznání napsal. Když jsem ten papír dával tatínkovi, třásl jsem se po celém těle. Tatínek to přečetl, zavřel na chvíli oči, - a potom papír přetrhl. „Už je dobře,“ řekl a obejmul mne. Od té doby jsem věděl, jak velikého otce mám. - "

   „Jdi v pokoji domů, už je s tebou všechno v pořádku.“ - to je Boží nabídka i nám, i dnes. Jako muž z evangelia, který od Ježíše odcházel uzdravený na těle i na duchu, tak můžeme odcházet domů i my. Snažme se se stejnou dychtivostí a vroucností přiblížit se srdcem k Ježíši: „Pane, věřím v odpuštění hříchů. Přenechám ti své problémy, které mne sužují. Tys přetrhl můj dlužní úpis už na kříži. Mohu jít s radostí domů.“ 

 

 

 

 

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. Tu k němu přicházeli s jedním ochrnulým, nesli ho čtyři. Pro tolik lidí se s ním nemohli k němu dostat. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."

   Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: "Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh."

   Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: "Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější? Říci ochrnulému: 'Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: 'Vstaň, vezmi své lehátko a chod'?' Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy - řekl ochrnulému: 'Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!'"

   On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

 

 

Nedělní evangelium nám podrobně vypráví o uzdravení jednoho ochrnulého člověka. Evangelista Marek ve druhé kapitole popisuje situaci, která nastala krátce po Ježíšově návratu do Kafarnaum. Shromáždilo se zde mnoho lidí a Ježíš hlásal Boží slovo. Čtyři nosiči přinášeli ochrnulého člověka. Protože pro množství lidu nebylo možné projít přímo k Ježíšovi, rozebrali průvodci ochrnulého střechu nad místem, kde byl Ježíš, a otvorem pak spustili dolů lehátko s ochrnulým přímo před Ježíše. Ten, když viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Tento Ježíšův výrok vyvolal vnitřní protest u přítomných učitelů Zákona, kteří ve svém srdci uvažovali o tom, že se Ježíš rouhá – vždyť odpouštět hříchy může jenom Bůh. Ježíš reaguje na toto jejich vnitřní odsouzení otázkou: „Co je snadnější – říci ochrnulému: ‘Odpouštějí se ti hříchy‘ nebo říci: ‘Vstaň, vezmi své lehátko a choď?'“ a poté Ježíš uzdravuje ochrnulého, takže ten za velkého úžasu všech přítomných vstává, bere lehátko a jde domů. Celá tato událost vyvolává u svědků odezvu – velebí Boha. Jejich reakce je shrnuta do slov: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“

 

 

Další situace stojící za povšimnutí je ve čtvrtém verši: Pro tolik lidí se s ním nemohli dostat dovnitř. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor, a lehátko, na kterém ochrnulý ležel, spustili dolů (Mk 2,4).

 

Ti čtyři, kteří se nemohli k Ježíši dostat, se nevzdali kvůli nastalé těžkosti, ale zapojili svou vynalézavost a docházejí k neobvyklému řešení problému. I když je spouštění střechou spojeno s vynaložením většího úsilí, než kdyby ochrnulého přinesli obvyklou cestou, přesto se nevzdali. Co to pro nás znamená? Každý z nás v určité chvíli svého života narazí na nějaký problém, jenž nám může zdánlivě uzavřít cestu k blízkému či jednoduchému řešení. Mnoho lidí se vzdá a vymlouvá se: „Vidíte, že to nejde.“ Nabízí se poučení z příkladu oněch čtyř, kteří nesli ochrnulého. I v životě víry je třeba přemýšlet. Nezůstat u běžných šablon, ale zapojit vynalézavost, která nás může dovést k cíli i za cenu těžších obětí, jež po nás budou vyžadovány.

 

 

Stalo se to však jinak. Tím, že nosiči museli překonávat překážky, vzrůstala i jejich víra, kterou vkládali do Ježíše a do smysluplnosti svého konání. Tak se pro ně celé jejich snažení stávalo před Bohem záslužnějším, než kdyby sami nemuseli nic obětovat. Ani přítomnost obrovského davu, který byl překážkou pro snadné proniknutí k uzdravujícímu Ježíši, není v tomto případě mínus, ale plus.