31. 5. 2012
Dnes slavíme dar celé Trojice. Dar obnovovaný při každé liturgii, kdy zpřítomňujeme dar Syna v chlebě a víně. V tomto daru se nám zároveň dává i Otec, i Duch - vždyť kde je Syn, je i Otec, i Duch. A tak až přijmeš velikonoční dar Kristova těla, vzpomeň si: "Toto je celá Trojice, která se ti dává …"
„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ Viz Mt 28,16-20
Nauka o Trojici nám především říká, že Bůh není osamělý starý mrzout, který chce mít svatý pokoj, ale je to živé společenství osob, společenství lásky, je to vlastně taková rodina.
Andrej Rublev, nejvýznamnější ruský ikonopisec středověku, když byl požádán, aby namaloval ikonu Svaté Trojice, namaloval tři anděly sedící kolem stolu, což je symbol společenství, které máme vytvářet my mezi sebou.
Velikonoce jsou svátkem překypující Otcovy lásky, lásky tak veliké, že nedává pouze nějakou milost, ale jediného Syna. Takovou hodnotu měl každý z nás v očích Otce … A tato láska se "nevyčerpá" o Velikonocích, ale pokračuje o Letnicích - vyléváním Ducha svatého. A dnešní slavnost je korunou Velikonoc i Letnic: nejen dar Syna, nejen dar Ducha, ale dokonce i Otce, tedy celé Trojice. Žádný z nás si v tento den nesmí připadat jako bezcenný, pohrdaný, nemilovaný. I kdyby všichni lidé měli jen slova znevážení a posměchu, i kdyby žádný člověk o mě nestál, tak Bůh o mě stojí. A to dokázal velkolepě - darem sebe samého v Synu a v Duchu.
Duch je někdy označen jako objetí Otce a Syna - právem, protože je tou láskou, která je spojuje. A tímto objetím Otec objímá i mě … Není to láska obyčejná, ale božská. Může být skoro nemožné pochopit, ale hlavně přijmout, že Bůh mě může milovat v takové míře. Obzvlášť to může připadat neuvěřitelné tomu, kdo promarnil "velký majetek" (Božích darů), kdo se vydal na cestu do daleké země (pryč z Otcova domu), kdo poklesl až na úroveň… prasat (viz Lk 15,11-32). Ale i takového člověka Otec přijímá s otevřenou náručí - s vroucím objetím. A tím objetím je Duch svatý - objetí Otce a Syna. Až tak marnotratně se Otec vydává všanc, že nedává pouze nějaké dary (pokoj, radost), ale dokonce to, co je mu nejdražší a nejintimnější. Se stejnou otevřeností a láskou, jakou Otec přijímá Syna, přijímá dokonce i mě, protože je to ve stejném Duchu lásky - objetí.
Slavnost
Nejsvětější Trojice
EVANGELIUM
Mt 28, 16-20
Křtěte je ve jménu
Otce i Syna i Ducha svatého.
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."
Ve jménu
Otce i Syna i Ducha Svatého
Dnešní bohoslužbu, tak jako každou bohoslužbu a každou modlitbu, začínáme slovy: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Vyslovením této krátké modlitby se stavíme do ochrany Boží. Je to vzývání Boha ve třech osobách a má nám vždy připomenout, že Bůh je nad námi, s námi, v nás. Říkáme tato slova často, ale většinou při tom moc nepřemýšlíme, co znamenají.
Bůh nad námi. Říkáme „Ve jménu Otce“ - a zvedáme přitom ruku nahoru, ukazujeme rukou k Bohu. Víme dobře, že Bůh je všude, ale už s námi asi do smrti zůstane vžitá představa, že Bůh Otec je nad námi - shůry nás zahrnuje otcovskou láskou a péčí. Bůh s námi.
Potom říkáme „i Syna“ - a ruka jde shora dolů. Připomínáme si tím, že Bůh v svém Synu „sestoupil“ do našeho lidství, stal se spolu s námi člověkem. Zůstává s námi a mezi námi provždy, po všechny časy, aby nám pověděl o Otci, abychom ho poznali a měli rádi. Bůh v nás.
Za třetí děláme rukou čáru vodorovnou a jmenujeme třetí božskou osobu, Ducha svatého. Vodorovná čára - takhle - od jednoho k druhému - ukazuje, jak působí Duch svatý v nás. Spojuje nás, sjednocuje do společenství jedné církve Boží, jednoho těla Kristova.
Na konci bohoslužby budeme zase jako na začátku vzývat jméno Boží Trojice:
Jděte - a požehnání Otce i Syna i Ducha svatého buď s vámi se všemi. Jděte, - jste tedy posláni. Latinsky se poslání řekne missio, misie. Ne do misií v pralesích, ale do misií zde, kolem nás, k našim bližním, malým i velkým bratřím jsme posláni. I ti se často, stejně jako naši malí sourozenci, cítí tak osamělí, též se bojí a hledají matku, matku církev, kterou ještě neznají, o níž vy jim máte povědět, protože vy ji znáte.
Dělejme v tyto dny znamení kříže velmi pozorně a pokaždé si připomínejme, co znamenají ta slova, co znamenají pohyby rukou: Nemusíme se bát. Nad námi je Bůh Otec, který o nás pečuje. S námi je Bůh Syn, Ježíš Kristus, aby nám ukazoval cestu k Otci. A v nás je Duch svatý, který nás jako magnetem přitahuje k sobě navzájem, abychom se měli mezi sebou rádi, abychom byli svorni a jednotní.
Ať je tedy naše dnešní bohoslužba radostným projevem obdivu nad Boží krásou a velikostí.
Svatý Patrik se to kdysi pokoušel osvětlit na jetelovém lístku, kdy trojlístek je přece jeden. Podobně trojím skupenstvím jedné vody nebo rozkladem bílého světla na barevnou duhu a přesto se jedná o jedno bílé světlo.
V dnešní době můžeme vidět ještě jeden působivý příklad, a to je atom. Kdysi byl považován za nejmenší částečku hmoty, která je pevná, neměnná a nedá se rozdělit. V minulém století se zjistilo, že to není nějaká naprosto pevná uzavřená částečka hmoty, ale že v atomu je neuvěřitelný pohyb, kde kolem jádra z protonů a neutronů kmitají elektrony a že je v nich skryta veliká síla, kterou když se podaří uvolnit, může člověku nesmírně posloužit.
Něco podobného můžeme tušit u Boha. Navenek je zcela pevný a neměnný, kdykoliv působí, je to vždy celá Nejsvětější Trojice. To jen my připisujeme jednotlivým osobám různou činnost jako Otci stvoření, Synu vykoupení, Duchu svatému posvěcení. Není to ale tak, že by jedna osoba konala a ostatní přihlížely.
„My jsme traja, Ty si traja,
smiluj se nad námi.“
U jistého odlehlého ostrova zastavila loď s biskupem. Ten se rozhodl, že tam udělá misijní vizitaci. Když se procházel po pláži, potkal tři rybáře. Opravovali sítě. „My být křesťané,“ řekli mu s hrdostí ukazujíc na sebe. A lámanou angličtinou mu vysvětlili, jak je před léty obrátili nějací misionáři. Biskup byl dojat. Když se jich zeptal, jestli se umějí modlit modlitbu „Věřím“, odpověděli mu, že ji nikdy neslyšeli. Biskupa to zarazilo: „Jak se pak můžete volat křesťany, jestliže neumíte ani takovou základní modlitbu?“ A dodal: „A co říkáte, když se modlíte?“ - „My zdvihnout oči do nebe." My hovořit: „My jsme traja, Ty si traja, smiluj se nad námi.“ - Biskup byl zděšen. Proto celý zbytek dne věnoval veliké úsilí tomu, aby je naučil modlitbu Věřím... - Pro rybáře bylo velmi těžké zapamatovat si modlitbu, ale posbírali všecky své síly a následujícího dne před odjezdem biskup měl zadostiučinění za své námahy, když slyšel z jejich úst modlitbu Věřím bez jediné chyby. -- Po mnoha měsících se biskupova loď opět ocitla u těch ostrovů, a když se biskup procházel po palubě a modlil se své večerní modlitby, vyrušilo ho jakési světlo a křik námořníků. Světlo se blížilo k lodi a ke svému velikému překvapení uviděl tři siluety, které směřovaly k němu. Kapitán zastavil loď a všichni námořníci se shromáždili na boku lodě, aby pozorovali tento zvláštní jev. Když se už siluety přiblížily na vzdálenost hlasu, biskup v nich poznal ony tři rybáře. - „Biskup - zvolali - my těšit se, že tě vidět.
My slyšet tvou loď přejíždět okolo ostrova! - My smutní. My zapomnět pěkná modlitba. My hovořit: „Věřím v jednoho...“ Potom zapomenout. Prosíme povědět ještě raz celá modlitba.“ - Biskup se cítil zahanbený. „Vraťte se do vašich domovů a když se modlíte říkejte: „My jsme tři, Ty jsi tři, smiluj se nad námi.“
