Evangeliu podle svatého Lukáše budeme naslouchat v průběhu celého tohoto liturgického roku, který právě započíná. Jedním jeho úryvkem se také otevírá tento advent.
http://www.vojtechkodet.cz/uvedeni-do-nedele/osvobozeni-je-blizko-1-nedele-adventni-c.html
Bděte a modlete se v každé době,
abyste mohli všemu tomu, co se má stát,
uniknout a obstát před Synem člověka.“
Lk 21,25-28.34-36
Církevní rok začíná v dnešním evangeliu pohledem do budoucna na druhý příchod Krista. To nás učí něco neobvyklého: vidět Vánoce, jeho první příchod, a poslední soud, jeho druhý příchod, v sobě navzájem. Ale Písmo nám říká stále znovu: Kristovým vtělením začíná poslední čas: Bůh vyslovuje své poslední slovo (Žid 1,2) a ono ještě vyčkává, zda je lidé chtějí nebo nechtějí slyšet. Toto poslední slovo, které o Vánocích sestupuje na zem, je určeno „k pádu a povstání mnohých“ (Lk 2,34), je „ostřejší než každý dvojsečný meč, pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat“ (Žid 4,12). Vtělené Boží slovo je krisis, rozdělení: přichází vykoupit svět; ale kdo jím „pohrdá a moje slova nepřijímá, má svého soudce: to slovo, které jsem hlásal, bude ho soudit v poslední den“ (Jan 12,47n). Co my pokládáme za velkou mezeru mezi Vánocemi a posledním soudem, není nic jiného než čas, který je nám ponechán k rozhodnutí. Mnozí řeknou Ano, ale vypadá to tak, jako by v ponechané lhůtě přibylo toho Ne. Příznačné je, že při první poptávce po Vykupiteli, kterého toužebně očekávala celá Stará smlouva, „se ulekl celý Jeruzalém“ (Mt 2,3), a my už třetí den po Vánocích musíme slavit vraždu dětí. Hned na počátku Ježíšova veřejného působení je rozhodnuto o jeho smrti (Mk 3,6). On nevstoupil do dějin světa, aby přinesl pokoj, ale meč (Mt 10,34). Vánoce nejsou svátky líbeznosti, ale bezmocnosti Boží lásky, která teprve skrze smrt prokazuje svou převahu. Pro čas našeho vyzkoušení platí ono trvající: „Bděte a modlete se“.
http://www.fporuba.ic.cz/farnost/vyklad/cyklusC.pdf
1.
neděle adventní
EVANGELIUM
Lk 21,25-28.34-36
Blíží se vaše vykoupení.
Ježíš řekl svým učedníkům:
„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.
Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
Advent
čekání na Krista
Co chvíli mají zazvonit. Poslední úpravy stolu s bohatou nabídkou vybraných pochoutek: „Nechybí tu ještě něco?“, usilovně přemýšlíme. Pak se podíváme ještě jednou do zrcadla. Najednou se ozývá křik z dětského pokoje: „Mami, pojď sem!“. „Nemůžu, čekáme návštěvu“. „Potřebuji tě“, ozývá se jemný hlásek. „Ne, teď ne!“. A nervózně se díváme na hodinky: „Kde jsou, už tu dávno měli být!“ Minuty ubíhají, zvonek stále mlčí. Vezmeme do ruky program televize: „Že bychom se mezitím na něco podívali, než přijdou?… Aha, toto je zajímavé!“ Zapneme televizi, chvíli u ní sedíme… než zjistíme, že ani nesledujeme děj, jen tak bezmyšlenkovitě a tupě hledíme na obrazovku – a přitom v duchu trochu nadáváme, kde vůbec jsou, proč mají takové zpoždění. „Co se jim mohlo stát? Nezavoláme, jestli vůbec přijdou? Nezapomněli na to?“
Kolikrát jsme zažili takovou situaci? Čekáme na někoho, a přitom nemáme vůbec myšlenky na to, abychom „zaplnili zbytečný čas“ zábavou nebo jiným zaměstnáním. „Zbytečné čekání“ nás zcela naplňuje, pohlcuje. Vždyť má přijít drahá sestra, kterou jsme tak dlouho neviděli! A jak nazvat to, co v takovém případě prožíváme? Adventem! To je přesně to, co se snažíme „tak neumně zahrát“ v liturgii před Vánocemi. Čekáme na Ježíše, ano, má přijít, neotálí, nezpozdí se, nemusíme se znejistěle „křečovat“, jestli náhodou „nezapomněl“ – ale přitom… nikde. Kde je? Ale mám-li žhavou touhu ho vidět, pak „jsem celý bez sebe“, nedám se naplnit nějakými náhražkami (tak jako nás televize nebaví, když co nevidět má přijít návštěva). Nemám chuť ani energii se zabývat jinými záležitostmi – to nejdůležitější je… že má přijít! Konečně!
Samozřejmě že čekání na Krista neznamená… dát výpověď v práci, přestat doma vařit a pomáhat dětem s úkoly… Taková „nedbalost“ by nebyla dobrou přípravou na tu návštěvu všech návštěv. Spíš... nenechat se pohltit a zaplnit tím, co se v našem životě děje. To nejdůležitější… má teprve nastat!
http://www.pastorace.cz/Kazani/1-nedele-adventni-C-Vzacna-navsteva.html
