"Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!
Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale
nebudou moci,"
Lk 13,22-30
Nedávný Coubertinův nástupce Killanin (bývalý předseda Mezinárodního olympijského výboru) řekl: „Za olympijské ideály stojí za to bojovat!“. I za vlast stojí za to bojovat, za pošlapanou čest rodiny, za uplatnění svého práva, za děti, za svobodu… A stojí ti za to bojovat a usilovat o život s Kristem? Nedáváš za to jen drobty? A možná je na místě se ptát, proč dáváš drobty (pokud vůbec): není to tím, že „nevidíš“ velikost ideálu evangelia? (na rozdíl od jiných ideálů). Každý usiluje o to, co poznává jako dobré – čím lepší, tím větší úsilí. A Ježíš toto ví velice dobře, proto nám předkládá dva důvody, proč usilovat o život podle evangelia (a o společenství s ním). Jeden důvod je negativní, druhý je pozitivní. Ten negativní: nezůstat jednou venku, kde bude jen bolest a pláč. Pozitivní: vejít na hostinu, setkat se svými drahými. A hostina znamená… bezstarostnost, hojnost, veselí a jásot, společenství, pohoda, jistota.
http://www.pastorace.cz/Kazani/21-nedele-v-mezidobi-C-Za-olympijske-idealy-stoji-za-to-bojovat.html
21.
neděle v mezidobí
Ježíš pak dodává další slovo, v němž je velká naděje: „A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království“ (Lk 13,29). Jedná se o eschatologickou hostinu, o níž hovořili již starozákonní proroci (srov. Iz 25,6–10; 66,18–21), o hostinu, na níž budou mít účast ženy a mužové celé země. Ježíš předjímal tuto hostinu, když stoloval s celníky a hříšníky (srov. Lk 7,34). Prostřednictvím své lidskosti nám vyprávěl, co znamená spasený život, život lidsky naplněný, schopný milovat tuto zemi a sloužit Bohu ve svobodě a lásce. A na konci takto naplněného života Ježíš pronesl velkolepý příslib určený nám všem: „A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království“ (Lk 22,29–30). To je cíl, který na nás čeká. Jedinou podmínkou, jež se od nás žádá, když chceme mít účast na eschatologické slavnosti plné radosti, na Beránkově svatební hostině (srov. Zj 19,9), je to, abychom se snažili žít už zde a nyní tak, jak žil sám Ježíš.
http://www.vojtechkodet.cz/uvedeni-do-nedele/spasa-jako-bozi-dar-v-jezisi-kristu-21-nedele-v-mezidobi-c.html
EVANGELIUM
Lk 13,22-30
Přijdou od východu i od západu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím králoství, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."
Kdo celý svůj život vsadí na Krista Pána, ten
nemůže prohrát.
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Evangelium dnešní neděle nám hned na začátku nabízí provokativní otázku, na kterou by mnohý člověk rád znal odpověď. Je to otázka, jak vlastně dopadne člověk na soudu, kam po smrti vyústí jeho život. Před takovouto otázkou, jak člověk dopadl, stojíme vždy u zesnulého člověka, u rakve, nad smutečním oznámením. Je to zvláštní, ale my nevíme, kolik lidí je spaseno a kolik ne. A přitom nemůžeme říci, že je to absolutní tajemství. Vždyť přece uctíváme tolik svatých mužů a žen, o kterých s jistotou prohlašujeme, že došli spásy a věčného oslavení. V průběhu dějin spásy bylo umožněno omilostněným lidem – mystikům – nahlédnout do věčnosti. A jim Bůh sdělil, že ten či onen člověk je zachráněn pro věčný život. Nicméně ve své drtivé většině lidstvo nezná pravdu o tom, jak který zesnulý člověk dopadl.
Odpověď zazněla taktéž v dnešním evangeliu. Pán Ježíš ukázal, že není důležité vědět, kolik a kdo bude spasen. Nejdůležitější je totiž vědět, kudy a jakou cestou můžeme dojít do věčného života. Je to jen jediný vchod a má úzké dveře. Tím vchodem, těmi dveřmi je sám Kristus Pán. On sám se tak nazval: „Já jsem dveře do ovčince.“ A ten, kdo tyto dveře najde, bezpečně vstoupí do věčné radosti.
A právě toto by každého z nás mělo zajímat. Nic víc. O lidském životě říkáme, že je to jakási zkouška života, kdy nás Bůh prověřuje. Je to jakoby hra, ve které nevíme s jistotou, jak dopadne. Kdybychom to věděli, pak by náš život neměl smysl, pak by nás to nenaplňovalo očekáváním a touhou.
Pro ilustraci si představme, že kdyby dva šachisté, kteří spolu hrají, věděli předem, kdo vyhraje a kdo bude poražený, myslíte si, že by vůbec hráli? To by nemělo smysl. Nebo když děti či dospělí hrají například „Člověče, nezlob se“. Jaká by to byla hra, kdyby nebyla námaha, snaha, kde by nebylo ono patřičné napětí, jak to dopadne. Člověk se velmi namáhá, aby měl štěstí, aby mu padla šestka, aby konečně vstoupil do svého chlívečku. Nikdo neví během hry, kdo vyhraje. V tom je právě to zábavné a svým způsobem zajímavé a přitažlivé.
Podobně je tomu i s lidským životem. To poslední vítězné nebo prohrávající číslo člověk hodí až v hodině své smrti. A to už my, kteří zůstáváme ještě v tomto životě pozemském, nevíme. Ale ten v Pánu zesnulý člověk už ví, zda byl spasen či nebyl. My ovšem v našem křesťanském životě máme veliký trumf, máme jisté číslo, kterým můžeme vyhrát. A právě tím naším „trumfem“, tím naším jistým vítězným „číslem“ je náš Spasitel Kristus Pán. On je těmi dveřmi, i když úzkými, do věčného života. Kdo celý svůj život vsadí na Krista Pána, ten nemůže prohrát.
http://www.farnost-recice.cz/clanky/duchovni-slovo/promluvy-na-nedele--slavnosti-a-vyznamnejsi-svatky/21.-nedele-v-mezidobi--cykl-c-.html
Peklo už bylo plné a před bránou ještě čekala na vstup dlouhá fronta lidí. Ďáblovi nezbývalo nic jiného než zastavit všechny nové příchozí: „Zůstalo už pouze jedno volné místo a je vyhrazeno tomu největšímu hříšníkovi,“ vyhlásil. „Je mezi vámi alespoň nějaký masový vrah?“ Aby našel toho nejhoršího, začal ďábel osobně kontrolovat hříšníky v zástupu. „Co jsi napáchal?“ zeptal se jednoho z nich. „Nic. Jsem statečný člověk a dostal jsem se sem pouze omylem.“ – „Určitě si něco vykonal,“ zavrčel ďábel, „každý se něčeho dopustil.“ – „Vím,“ sebejistě reagoval dotyčný, ale já jsem se vždy držel stranou. Viděl jsem, jak lidi pronásledovali druhé, ale neúčastnil jsem se. Viděl jsem, jak nechávali umírat hlady nevinné děti, jak je prodávali do otroctví, jak pohrdali slabými. Viděl jsem, že se lidé nevěnovali jinému, než vymýšlení intrik a zákeřnosti, aby se vzájemně klamali a podváděli. Jen já jsem odolal pokušení a nikdy jsem nic neudělal. Nikdy.“ Ďábel nevěřícně zavrtěl hlavou: „Vůbec nic jsi neudělal? A opravdu jsi to všechno viděl?“ – „Na vlastní oči!“ – „A určitě jsi nic neudělal?“ zopakoval ďábel. „Ne, určitě!“ „Tak vstup, příteli, místo patří tobě!“
In: Don Oreste Benzi: Trasgredttel Mondadori2000
