Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 2. 2013

Lk 13,1-9

"Oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a

usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než

ostatní obyvatelé Jeruzaléma?

article_thumbs.jpg

Ne, říkám vám;

když se však neobrátíte,

všichni právě tak zahynete."

 

Kdyby Bůh nechával padat věže na ty, kteří zabíjejí, kradou... anebo nechodí do kostela, byl by Bohem velmi malicherným a vůbec by neodpovídal tomu, kterého nám zjevil Ježíš. On neprocházel Palestinou proto, aby zahrnul hříšníky neštěstím a nehodami, ale odpustěním. Na kříži nevolal: „Otče, znič je!“, ale „Otče, odpusť jim!“ Neštěstí a pohromy, ty přírodní, ale i ty, které způsobil člověk, jsou součástí podstaty tvorů – omezených a smrtelných. Je zbytečné protestovat proti těm, kteří by jim měli umět zabránit (včetně Boha), ale je hloupé nečinně si stěžovat, když je možné jim předcházet. Co teda dělat? Ježíšův závěr je překvapivý: „když se však neobrátíte...“

Bůh se nezjevil Mojžíšovi, aby ho požádal o vykonání modlitby nebo pobožnosti, ale aby ho pověřil vysvobozením jeho národa z otroctví. Pavel nežádal od Korinťanů vykonat pouť na svaté místo, ale aby se varovali modloslužby, smilstva a pohrdání chudými...

V půstu možná bují různé kající pobožnosti, křížové cesty a zříkání se sladkostí, ale kolik křesťanů se zpovídá z rychlé a nebezpečné jízdy autem, z toho, že v práci četli noviny a chatovali, z toho, že cestovali načerno, že nedodrželi slib daný voličům, že využívali firemní majetek k soukromým účelům, že...

Fíkovník určený k poražení, neboť nepřináší ovoce, může být víra, která už delší čas nedokáže vnést do společnosti vyšší, spravedlivější a... Boží logiku.
http://www.paulinky.cz/Inspirace/E-nedele/2007-03-11

Blíž tobě Bože můj / Nearer My God

 

 

3.

neděle postní

 

EVANGELIUM

Lk 13,1-9

Když se neobrátíte, všichni zahynete.


V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.' "

 

new-heart.jpg
.

Když konáme zpověď, dostáváme od kněze pokání. Někteří křesťané se často představují, že to je jakési zaplacení za hříchy, za odpuštění. Pomodlíme se tři otčenáše, které nám kněz uložil a zase můžeme být s Bohem jedna ruka. Taková představa pochází z toho, že si vůbec často redukujeme vztah k Bohu na takovýto – měli bychom skoro říci – obchodní vztah. Něco za něco. Já Ti dám svíčku a Ty mně vyslyšíš, Já půjdu ke sv. přijímání a Ty mne uzdravíš, pomodlím se tuto modlitbu a Ty mi dáš spásu. Potom se ovšem pohoršíme, když tento vztah nakonec nefunguje. Tak nějak je tomu s naším pokáním, které dostáváme ve sv. zpovědi. Bůh nám odpouští hříchy ne proto, že si toho zasluhujeme, ale protože je milosrdný. Jeho odpuštění je darem. Proč tedy máme konat pokání? Ne proto, že by toto pokání bylo podmínkou odpuštění, ale proto, že toto pokání je podmínkou pro nás, aby toto jeho odpuštění mělo ten smysl, který mu dává. Jdi a už nehřeš. Pokáním máme v sobě upevnit své rozhodnutí nehřešit, svou vnitřní přeměnu, svou odolnost vůči hříchu.

Zpovědnice není fabrika na odpuštění hříchů, ale posvátné místo setkání hříšníka s Kristem, který nám pro naši upřímnou lítost a naše pokorné přiznání dává velký dar odpuštění. Dar, který zavazuje. Odpouští se jí mnoho, protože milovala mnoho – řekl Kristus o cizoložné ženě, která se slzami vyznala své hříchy a pochopila v této chvíli, kdy s pláčem líbala jeho nohy a utírala je svými vlasy, Boží lásku. Proto se pro nás s každým novým odpuštěním stupňuje tento požadavek lásky milovati tím víc, čím víc nám bylo odpuštěno. A oběť, která posvětí a stvrzuje lásku, je jen jiným jménem pro pokání jako životní postoj, který naplňujeme. Pokání je oživující silou, jíž v sobě křísíme všechny zárodky a schopnosti dobra, které byly narušeny. Proto patří k podstatě života křesťana tak, jako víra, naděje a láska.
http://www.petrini.cz/soubor/texty/promluvy/T__et___ned__le_postn___C.pdf

 

V presbytáři svatovítské katedrály je velké barevné okno, kde leží umučený Ježíš v náručí Otcově. Můžeme diskutovat o tom, zda je vhodné zobrazovat Boha Otce, asi dojdeme k tomu, že to vhodné není. Ale přesto by bylo dobré si tento obraz udržet vtištěný do paměti. Abychom viděli, kde může od dob života a smrti Krista končit lidské utrpení. Že totiž může končit v náručí Otcově.

cathedral.jpg

Bůh našich otců je Bohem přítomným a zachraňujícím - navzdory lidské zlobě a navzdory lidským selháváním. Bůh osvobozující navěky - nejen na čas. Je ale potřeba ho znát. Znát tak, jak nám ho ukazuje Písmo, ne tak, jak by si ho člověk sám rád představil a vymyslel. Protože je to Bůh skutečný a živý, ne bůh, který by byl výtvorem našich přání, obav a požadavků.
http://www.pastorace.cz/kazani/3-nedele-postni-c-stul-slova-ales-opatrny.html