Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 2. 2013

Kontext: Ve čtvrté kapitole čteme o Ježíšovi, který jde v sobotu do synagogy, aby promluvil ke svým spoluobčanům z Nazareta. První část jeho vystoupení jsme slyšeli minulou neděli. Židovská bohoslužba probíhala podobně jako naše současná. Když skončily úvodní modlitby a čtení úryvku z Tóry, vybraného pro sváteční bohoslužbu, povstal Ježíš, aby přednesl čtení z Proroků. Podali mu pergamenový svitek obsahující Izaiášovo proroctví. Svitek býval upevněn na dvou hůlkách. Z jedné se odvíjel a navíjel na druhou. Ježíš, vedený Božím Duchem, cituje tři místa (Iz 61,1n; 58,6 a 29,18). Po přečtení textů se Ježíš posadil na čestné místo v synagoze a začal vysvětlovat, co právě doznělo.
http://www.vezmiacti.cz/index.php?page=290

 

"Amen, pravím vám:
Žádný prorok není vítaný ve svém domově.

imagesca780k3s.jpg

Říkám vám podle pravdy…"
Lk 4,21-30


Dnešní evangelium je svědectvím o Kristově neúspěchu, a to dokonce "na domácí půdě". A všimněme si, že se Ježíš nijak nesnaží tento neúspěch zakrýt. Přijímá ho jako nevyhnutelný důsledek setkání svého poslání s neochotou k víře svých posluchačů. Přesněji řečeno s neochotou překročit horizont vlastních názorů a náhledů, protože Ježíšovi posluchači v Nazaretě zdaleka nebyli lidmi, kteří by v Boha nevěřili.

Je-li církev tajemným tělem Kristovým, je-li společenstvím následovníků Pána, potom je zřejmé, že i ona tento prorocký rys ponese, že prorocké poslání je od ní neodlučitelné. A říkám-li církev, potom tím myslím konkrétní lidská společenství, v nichž žijeme jako údy, myslím tím konkrétní křesťany, každého z nás. Tato církev tedy bude i neúspěšná, dokonce u mnoha lidí musí být neúspěšná, jinak je třeba se obávat, že ztratila svoji podstatu, přestala být sama sebou. Církev pronásledovaná je mnohem jistěji církví, než církev, kterou by všichni chválili, která by nikomu nevadila. To by zřejmě byla církev zcela vyprázdněná od prorockého ducha. Církev se totiž musí nechat inspirovat a vést Duchem Božím, a to je jiný duch, než ten, kterým se řídí smýšlení tohoto světa. Její prorocké poslání spočívá v tom, že bude stále říkat, co je Boží, že bude opatrovat (a nefalšovat) Boží slovo, že je nebude přemalovávat na slovo lidsky stravitelné, úspěšné. Tím ovšem není míněna tvrdošíjná strnulost tzv. "přísně katolických rodin", která zamilovaná sama do sebe je hluchá ke světu i k Bohu a jen tvrdošíjně setrvává na zděděném. Tím je míněna ochota vyrůstat do podoby Ježíše Krista a tuto podobu nést, realizovat v tomto světě, ať už je chválena nebo je na ni pliváno.

Například Matka Tereza v Kalkatě nebo komunita v Taizé - to je realizace prorockého poslání. Ti lidé neříkají vlastně nic nového, ale mají odvahu uskutečňovat to, co se uskutečňovat má, a to i v nepříznivém prostředí: péči o chudé uprostřed lhostejnosti, chudobu uprostřed snahy o bohatství, smíření uprostřed rozdělení. Všimněme si, že činnost takových lidí není v prvé řadě proti něčemu, ale že je zaměřena pro něco, a že toto "něco" nechce v prvé řadě od druhých, nýbrž ti, kdo to požadují, to v prvé řadě uskutečňují.
http://www.pastorace.cz/Kazani/4-nedele-v-mezidobi-C-Stul-slova-Ales-Opatrny.html

 

4.

neděle v mezidobí


EVANGELIUM

Lk 4,21-30

Jako Eliáš a Elizeus i Ježíš byl poslán nejen k Židům.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"
Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau."
Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie."
Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

K jádru křesťanství

„Samotné vlastnění zákona ještě nikoho neospravedlnilo, a přece se někteří Židé vychloubali prostě tím, že mají zákon, aniž by si všímali toho, jestli jej zachovávají... Mezi námi katolíky je také tendence pyšnit se plností pravdy uvnitř katolické církve a přitom nevidět, jak jsme se od ní vzdálili životem. Mohli bychom parafrázovat výrok apoštola Pavla: Člověk je katolíkem uvnitř. Být katolíkem znamená být katolíkem v srdci, v Duchu, ne skrze literu.“ (…)

„S lítostí musím přiznat, že jsem už mnohokrát slyšel mezi námi katolíky podobná hesla: My jsme ta ,jediná pravá církev, jediná pravá církev, jediná pravá církev‘ – kdy nešlo o prosté vyjádření toho, co církev o sobě učí, ale o nadutou pýchu, která je nejen necitlivá k druhým, ale také neschopná předávat poklady, které Kristus katolické církvi dal. Hyper-katolicismus může někdy vycházet z psychické potřeby být součástí rigidního elitářského systému, být ,svatější než vy‘ skrze své členství a příslušnost spíše než skrze skutečnou přeměnu v Krista.“ (Ralph Martin)

Bohužel, opět... Pána Ježíše asi nezajímá tolik plnost pravdy v dokumentech církve, jako plnost pravdy v našich konkrétních životech. Nezajímá ho, jestli my máme pravdu, ale spíše jestli Pravda má nás, jestli jsme skutečně jeho učedníky.

Představme si, že by Ježíš přišel podruhé, a místo aby se v oblacích a se slávou snesl přímo doprostřed Vatikánu, do svatopetrského chrámu a začal si za potlesku přítomné katolické honorace potřásat rukou se všemi kardinály, zašel by nejdříve navštívit třeba kazatele nějakého letničního sboru v Brazílii, sboru, který místní katolická církev považuje za sektu... Jaké pobouření by nastalo v našich řadách! Asi právě takové, jako když Ježíš trávil nejvíce času tady na zemi s „chátrou, která nezná zákon“, jak je označovali tehdejší „pravověrní“! (srov. Jan 7,49)

Pýcha na „plnost pravdy“ má velmi neblahý důsledek na dialog s nekatolíky – v podstatě jej znemožňuje.

„Vzpomínám si na svá studentská léta, kdy jsem otvíral první knihy dějepisu. Nebylo moc potřeba, aby člověk viděl, že se mnohého úskoku dopustila vážená nebo duchovní osoba, či dokonce některý z papežů. Přišel jsem domů s hlavou plnou zmatků a vykládal jsem své pochybnosti. Místo odpovědi mně dala matka pořádný pohlavek, jak to bylo tenkrát zvykem, a odbyla mě ve smyslu běžné fráze, že o faráři se špatně nemluví.

Když jsem pak šel na faru a řekl faráři, že podle nejlepšího vědomí a svědomí nechápu, jak to, že Pius IX. nepoznal některé věci zavčas, dostal jsem kázáníčko o svaté a neposkvrněné církvi bez vrásky a hany.“ (Carlo Caretto – Skutečnosti z druhé strany)

„Ačkoliv totiž katolická církev je obdařena veškerou Bohem zjevenou pravdou a všemi prostředky milosti, přesto její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli.“ (Dekret o ekumenismu 4)
Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř
www.vezmiacti.cz