Vánoce (30.12.2012) - Svátek Svaté rodiny C
25. 12. 2012
Svátek Svaté rodiny je svátkem v liturgickém kalendáři římskokatolické církve. Svatá rodina je označení společenství Ježíše Krista, Panny Marie a svatého Josefa.
Před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu připadal svátek Svaté rodiny na neděli v oktávu Zjevení Páně, tedy mezi 7. lednem a 13. lednem. Nyní se svátek slaví v neděli v oktávu Narození Páně s výjimkou roku, kdy slavnost Narození Páně a Matky Boží Panny Marie (1. ledna) připadá na neděli, pak se slaví v pátek 30. prosince.
Svátek Svaté rodiny je dnem, kdy manželé obnovují manželský slib.
Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma
na velikonoční svátky.
Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky
jako obvykle.
Lk 2,41-52
Vyprávění o nalezení Ježíše v chrámu z Lukášova evangelia je sondou do rodinného života. Život Ježíše měl být podobný životu jiných lidí; měl se narodit jako bezbranné dítě, které potřebuje otce, aby ho ochraňoval a naučil ho to, co jiní otcové učí své děti. Když Ježíš dospíval, poslouchal rodiče a prospíval moudrostí. Projevila se oboustrannost láskyplných vztahů v rodině. Ze strany rodičů vytvořením domova, v němž je něha, úcta, věrnost, nezištná služba a ze strany dítěte, které projevuje svou úctu opravdovou ochotou a poslušností.
Možná se lze ptát, jak my sami jsme ochotni brát vážně „cesty“ našich dětí či vnoučat, anebo rodičů. Možná podobně analogicky platí, že i my máme respektovat rozhodnutí našich blízkých a není vždy možné tuto cestu přetnout našimi plány s jejich životem, byť jsou sebelépe myšleny. Rodina může dobře fungovat jen tehdy, když v ní platí tolerance, odpuštění, ale i vzájemná snaha budovat společné dobro. A pak je radostí se v takové rodině ohřát vzájemnou vřelostí a dobrotou.
Svátek Svaté rodiny
Vánoce
EVANGELIUM
Lk 2,41-52
Rodiče našli Ježíše uprostřed učitelů.
Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
Vytváření domova
a výchova k ctnostem
Rodina je dodnes základní buňkou lidského společenství, kde se člověk učí správným postojům, aby je dovedl správně použít v celé lidské společnosti. Často máme představu, že čtvrté přikázání se týká jen dětí. Boží přikázání však byla dána pro dospělé lidi.
Povinnost úcty k rodičům, jak si přeje Bůh, se vztahuje především na ně. Je do ní zahrnut pojem otcovství a mateřství. Neobrací se tedy v prvé řadě na děti, ale na rodiče samé, od nich žádá, aby udržovali otcovství a mateřství v úctě! Aby děti mohly rodiče ctít, musí být rodiče úcty hodní. Aby je mohly milovat, musí být lásky hodní. Aby je mohly poslouchat, musí rodiče umět poroučet a zachovávat si autoritu. Kde děti své rodiče nemilují a neposlouchají, tam to bývá zaviněno i nesprávným chováním rodičů. Toto přikázání ukládá rodičům bezpodmínečné povinnosti, aby si byli stále plně vědomi svého významného úkolu a měli tak před očima i odpovědnost, která v něm spočívá. Slovo »matka« nebo »otec« by mělo vždy v člověku vzbudit vřelé, láskyplné cítění. Jaký poklad se bere každému dítěti, když svého otce nebo matku nemůže ctít celou duší! Naše děti se mají učit úctě k nám od prokazování naší úcty k našim rodičům. Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby.
S mravní výchovou je velmi úzce spjatá i náboženská výchova. Mnoho rodičů, kteří chtějí křtít dítě a víru nepraktikují, často na otázku náboženské výchovy odpovídají, ať se samo rozhodne, zda víru přijme nebo ne. Jako v ostatních oblastech však dítě potřebuje pevnou ruku rodičů, aby bylo vedeno k tomu, co je pro něho opravdovým dobře. To platí i o víře. Aby se jednou stalo osobností, potřebuje v dětství pevné vedení k dobrým hodnotám, o které se v dospělosti může opřít. Dítě má právo na pevné a nepopulární postoje svých rodičů, kterým sice teď nerozumí, ale které ocení v dospělosti. Je pravdou, že víra je nakonec rozhodnutí každého člověka, ale na rodičích tkví odpovědnost, jaké ovzduší víry doma vytvářejí. Rodiče by sami měli být bohatí svým vztahem k Bohu a také do něho uvádět své děti, jako úplně něco přirozeného. Nemalou roli při náboženské výchově hraje postoj rodičů k Bohu. Děti jejich poměr podvědomě vnímají a vpisují do svého vlastního vztahu vůči Bohu. Tak vychovávané děti přispívají k duchovnímu růstu svých rodičů.
Rodiče jsou jako první odpovědni za výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost podle možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí. Mají respektovat povolání svých dětí a podporovat je. Naučit je, aby si sami připomněli, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše.
Potrat a rozvod vedú k traume
a hlbokému utrpeniu
„V kultúrnom prostredí, ktoré je často poznačené individualizmom, hedonizmom a často s príliš malou sociálnou podporou,“ pripomenul Benedikt XVI., „zostávajú potrat a rozvod vždy ťažkou vinou. Súčasne však Cirkev nesmie zabudnúť týmto ľuďom vždy poskytovať útechu evanjelia milosrdenstva.“ Je to sloboda človeka, ktorá v súvislosti s ťažkosťami života vo svojej slabosti vedie k bolestným rozhodnutiam, ktoré stoja v protiklade s potrebným rešpektovaním života či nerozlučiteľnosti manželstva. „Cirkev má prvoradú povinnosť byť týmto ľuďom blízko s láskou, s citom a materinskou pozornosťou, aby tak hlásala milosrdnú blízkosť Boha v Ježišovi Kristovi.“
„Kristus je ten dobrý Samaritán, ktorý sa stal našim blížnym a ktorý leje olej a víno na naše rany. Privádza nás do útulku, ktorým je Cirkev, v ktorom sa o ľudí stará tým, že ich zverí svojim služobníkom a osobne už vopred platí za naše uzdravenie.“
Potrat a rozvod sú rozhodnutia, ktoré sa často robia v ťažkých a dramatických situáciách a ktoré vedú k traume a hlbokému utrpeniu.
„Tieto rany zasiahnu aj nevinné obete
–
práve počaté a nenarodené dieťa
-
a deti postihnuté utrpením, keď sa rozbijú rodinné zväzky.“
