ADALBERTI - ARMÁDA DUCHA SVATÉHO

Milé sestry, milí bratři,

dnešním příběhem pokračujeme v tzv. Horském kázání. Ježíš opravdu nepřišel dělat revoluci, i když se na základě jeho slov mnohdy stala. Resp. změnil se běh lidských dějin.

V podstatě bychom mohli skončit zamyšlení tím, že Ježíš zopakoval, co bylo již řečeno. Zdůraznil, že se to musí dodržovat a rozšířil to. Nejde tedy o zrušení zákona, ale o jeho naplnění. Moderním jazykem bych řekl, že Ježíš dodal výkladovou vyhlášku k již platnému zákonu. Předpis, nařízení míří na kořen a Ježíš míří na podstatu. Na prvopočátek daného skutku.

V první části upozorňuje, že nestačí konat skutky na odiv davům. Není možné obléknout se do nádherných šatů, nechat se obdivovat davy a v skrytu duše mít postranní úmysly. Je hezké jít na bohoslužbu a vše odříkat, jak se má, dle zákona. Ale co když v srdci držím zášť vůči někomu a nevyřešil jsem to. Dokonce tam zaznívá, že usmíření se svým bližním má přednost před klečením u oltáře. Nelze se tedy klanět Bohu a přitom cítit zášť a pohrdání vůči člověku. Víra, jako taková, se testuje ve vztazích. Každý den může být zkouškou naší víry.

Dále pokračuje poměrně drsným prohlášením, že pokud tě svádí oko, máš si je vyrvat, abys byl uchráněn pokušení. Berme to spíše jako doporučení, abychom nevyhledávali situace, které nás odvádí od Boha. Ježíš to uvádí jako radikální příklad, aby ukázal, že není problém v hříchu. Ale v cestě, která k němu vede. Ve chvíli, kdy se vydáme na takovou cestu, již těžko se z ní vracíme. Tak proč bychom to dělali? Ne vše, co mohu dělat, je pro mne dobré.

Hlavní myšlenka, která se tam objevuje, je zmínka o rozvodu. Zde bych to viděl spíše apel na to, abychom byli opatrní a nejednali s horkou hlavou. Pokud ve vztahu vstoupí mezi dva něco dalšího, je zapotřebí si sednout. Probrat to, snažit se to vyřešit. A ne hned pálit mosty. Co když se ukáže, že chyba byla někde jinde? A to, co bylo zničeno, už nejde napravit? Ježíš tímto připomíná, že bychom měli chránit slabší. Neodhánět je od sebe, když nesplňují představy o ideálním životě.

Člověk se v průběhu času mění. Přichází trápení, nemoci, změna životních priorit. A musíme se v tom naučit kormidlovat. Najít si cestu životem. I když chápu, že někdy se to tak pokazí, že odluka od sebe je vlastně vysvobození. A třeba si ti lidé k sobě zase najdou cestu a jsou doživotně nejlepšími přáteli. Možná je to zkouška proto, abych si uvědomil svoji hodnotu. Jaký jsem člověk, co od života chci. Líbí se mi citát z Malého prince – Stáváš se navždy odpovědný za to, co jsi k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svoji růži.

Ke konci příběhu slyšíme upozornění o nutnosti dodržování slibů a mluvení pravdy. Když je člověk konzistentní ve svých činech, nemusí přísahat. To, že někdo přísahá neznamená, že to opravdu dodrží. Proto tam zaznívá, že ano znamená ano a že ne znamená ne. Není možné něco sdělit a druhou stranou to popřít. A ještě se přitom odvolávat, že to tak nemyslel, a že o bylo zle pochopeno apod. Slovo dělá člověka a skutek to potvrzuje.

Celým příběhem se tedy vine myšlenka, že naše nitro by mělo být v souladu s tím, jak působíme na venek a obráceně. Bůh chce naši skutečnou proměnu, ne jenom to pozlátko, které vidí ostatní. Napadá mne, možná taková provokativní otázka na závěr – Kdo jsem, když mne nikdo nevidí? A jsem sám se sebou?

Jednou mne jedna moje kamarádka říkala, že nejtěžší je být sám se sebou. Tehdy jsem to moc nechápal. A dochází mi to až po letech. Můžeme žít s někým ve vztahu, můžeme žít v rámci nějakého společenství. Ale kdo jsem, když jsem sám? Někdy to může být pěkný zmatek, hluk. A to všechno utápíme, jak umíme.

Přitom by stačilo poslouchat své nitro, ve kterém je Bůh. Pravidelně se na něj obracet a prosit o pomoc. Odevzdávat mu svá trápení, ale i radosti. Být prostě sám sebou a přiznat, že nejsme dokonalí. Ale snažíme se o to. 

Pane, kéž dokážeme správně odhadnout svoji cestu. I když někdy padáme, vždy se snažíme vstát. Jít cestou křivolakou a jít stíny, ale Ty jsi vždy po našem boku. Když jsi s námi, kdo je proti nám. Amen